„Nikdy si nejsme jisti, že se nějaká nová idea nezmocní buď nás samých, anebo našeho souseda. Víme právě tak z nové historie jako ze staré, že takové ideje bývají často tak zvláštní, ba tak podivné, že nad tím zůstává rozum stát. Fascinace, která je téměř vždy s takovou ideou spojena, vytváří fanatickou posedlost, která způsobuje, že všichni disidenti, to jest lidé, kteří smýšlejí jinak – zcela lhostejné, jak dobrý úmysl mají nebo jak jsou rozumní – jsou upalováni zaživa, stínáni nebo masově sprovozeni ze světa modernějším kulometem. Nemůžeme se ani utěšovat myšlenkou, že něco takového patří dávné minulosti. Bohužel se zdá, že k přítomnosti nejen náleží, ale že je lze v obzvláštní míře očekávat ještě od budoucnosti. “Homo homini lupus” (Člověk člověku vlkem) – to je smutný, ale věčně platný výrok. Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se však na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podpořena a vylákána vytvořením masy.“

— Carl Gustav Jung

Tags:

„Proto stále odhadujeme něco nového o sobě samých. Téměř každý rok se objeví něco nového, o čem jsme před tím nevěděli. Pořád si myslíme, že teď jsme u konce se svými objevy. Nikdy nejsme. Pokračujeme v objevování. že jsme to, tamto a jiné věci a někdy máme ohromující zážitky. To ukazuje, že část naší osobnosti je vždy ještě nevědomá, je to ona část, která stále ještě vzniká; jsme nedokončení, pořád rosteme a měníme se. Ale ta budoucí osobnost, kterou máme být za rok, je již zde, jenomže je zatím ještě ve stínu. Já je jako pohyblivý rámeček na filmu. Budoucí osobnost není ještě viditelná, ale pohybujeme se dál a zanedlouho dospíváme k pohledu na budoucí bytost. Tyto možnosti přirozeně patří k temné straně já. Jsme si dobře vědomi, čím jsme byli, ale nejsme si vědomi, co se z nás teprve stane.“
— Carl Gustav Jung
„Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobení konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivních úzkostí, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volily si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem.“
— Carl Gustav Jung
„.. nevědomí nefilosofují a netouží státi se moudrými; a neboť právě v tom záleží zlo nevědomosti, že člověk, který není krásný a dobrý ani moudrý, si o sobě myslí, že je takový. Tak nikdo kdo necítí svého nedostatku, netouží po tom, čeho nedostatku necítí.“
— Platón
„Prakticky to znamená, že mladému člověku je dáno jen neúplné poznání druhého i sebe sama, a proto může znát motivy druhého člověka i své vlastní jen nedostatečně. Zpravidla jedná většinou na základě nevědomých motivů. Subjektivně se mu přirozeně zdá, jako by byl vědomý, neboť člověk vždycky přeceňuje obsahy, které jsou právě vědomé, a je i zůstane překvapivým objevem, že to, co považujeme za konečně dosažený vrchol, je ve skutečnosti jen nejnižší stupeň velmi dlouhého schodiště.“
— Carl Gustav Jung
„Moře je symbolem kolektivního nevědomí, neboť pod zrcadlící se hladinou skrývá netušené hlubiny. Ti, kteří stojí za ním, stínové personifikace nevědomí, vpadli jako záplava na pevninu (terra firma) vědomí. Takové vpády jsou nepříjemné, protože iracionální a pro postiženého nevysvětlitelné. Znamenají závažnou alteraci osobnosti, protože okamžitě tvoří trýznivé osobní tajemství, které postiženého odcizuje od jeho okolí a zcela jej od něho izoluje. Je to něco, "co nelze nikomu říci". Člověk se totiž obává, že bude podezírán z duševní abnormity; s určitým oprávněním, vždyť u duševně nemocných se děje něco podobného. Nicméně od intuitivně chápaného vpádu až k patologickému přemožení je ještě dlouhá cesta; to ale laik neví.“
— Carl Gustav Jung
„Jen pohleďte na ty ďábelské prostředky ničení. Vynalezli je docela dobráčtí gentlemani, rozumní a vážení občané, kteří jsou přesně takoví, jaké si je přejeme mít. A když to potom všechno vyletí do vzduchu a rozpoutá se nepopsatelné peklo ničení, zdá se, že za to nikdo není zodpovědný. Prostě se to stalo, a přece to všechno udělali lidé. Ale protože je každý slepě přesvědčen o tom, že sám je jen svým velmi skromným a pramálo důležitým vědomím, které řádně plní své povinnosti a vydělává na skrovné živobytí, nikdo nechápe, že celá tato racionálně organizovaná masa, jež se nazývá stát nebo národ, je poháněna zdánlivě neosobní, neviditelnou, avšak hrozivou silou, kterou nikdo a nic nemůže zadržet. Tato strašlivá síla se ponejvíc vysvětluje jako strach ze sousedního národa, o němž se předpokládá, že je posedlý zlomyslným ďáblem. A poněvadž nikdo není schopen poznat, kde a jak silně je sám posedlý a nevědomý, promítá pak jednoduše svůj vlastní stav na souseda, a tak se stane jeho svatou povinností vlastnit největší děla a nejjedovatější plyn.“
— Carl Gustav Jung
„Nikdo rozumný nepopře, že organizace naší společnosti, nazvaná stát, pociťuje nejen živou potřebu získat větší autoritu, ale i okolnosti ji k tomu nutí. Děje-li se to s dobrovolným souhlasem na základě vědomého pochopení občanů, dociluje se tím jen žádoucí stav. Děje-li se to ale z pohodlnosti, aby bylo možno vyhnout se obtížným rozhodnutím, nebo z nevědomosti, pak jednotlivec upadá do jistého nebezpečí, že bude jako odpovědný člověk odepsán. Stát se ale pak nebude v ničem lišit od žaláře či termitiště.“
— Carl Gustav Jung
„Naše postavení by bylo naprosto beznadějné nebýt jednoho. Existuje jedna věc v celém vesmíru, o níž víme víc, než se můžeme dozvědět z vnějšího pozorování. Tou věcí je člověk. Lidi nejen pozorujeme, lidmi jsme. Proto také víme, že se lidé nacházejí pod mravním zákonem, který nevytvořili, ale který nemohou zapomenout, a o němž vědí, že by ho měli být poslušni. … Kdyby někdo studoval člověka zvenčí a neznal jazyk, takže by nemohl obdržet žádnou z našich informací zevnitř a byl odkázán na pozorování toho, jak si počínáme, nikdy by nezískal nejmenší důkaz o existenci mravního zákona. … Stejně tak bychom se nikdy nemohli nadít, že pokud by bylo něco nad nebo za pozorovanými fakty, mohli bychom to objevit zvenčí. … Kdyby mimo vesmír existovala nějaká řídící síla, nemohla by se nám ukazovat jako jeden z faktů uvnitř tohoto vesmíru - o nic víc než můžeme říci, že architekt domu je ve skutečnosti v tom domě zdí, schodištěm nebo krbem. Mohli bychom očekávat, že se projeví jediným možným způsobem, a sice v nás samých jako vliv nebo příkaz…“
— Clive Staples Lewis
„Používání masitých pokrmů a v menší míře zvířecích výrobků má za následek, že udržuje lidské vědomí omezené na hledisko, které je ovlivněno zvířecími sklony. Má-li se lidské vědomí stát ryze lidským, musí se osvobodit od závislosti na takových potravinách a takových výrobcích, jejichž buněčná substance je přirozeně takovými sklony prostoupena.“
— Paul Brunton
„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“
— Carl Gustav Jung