Citáty

„Prakticky to znamená, že mladému člověku je dáno jen neúplné poznání druhého i sebe sama, a proto může znát motivy druhého člověka i své vlastní jen nedostatečně. Zpravidla jedná většinou na základě nevědomých motivů. Subjektivně se mu přirozeně zdá, jako by byl vědomý, neboť člověk vždycky přeceňuje obsahy, které jsou právě vědomé, a je i zůstane překvapivým objevem, že to, co považujeme za konečně dosažený vrchol, je ve skutečnosti jen nejnižší stupeň velmi dlouhého schodiště.“
„Muselo to tak být, protože alchymisté vůbec nevěděli, o čem vlastně píší. Zda to víme dnes my, nezdá se mi zcela jisté. Buď jak buď, už nevěříme, že tajemství spočívá v chemické látce, ale spíše v jistém temném pozadí psýché, o němž ovšem nevíme, z čeho se vlastně skládá. Bude asi muset opět uběhnout několik staletí, než novou temnotu odkryjeme; vychází z ní to, co nechápeme, a přece to pociťujeme s nejkrajnější jistotou jako něco působivého.“
„V nevědomí ženy lze tedy očekávat podstatně jiné aspekty, než jaké nacházíme u muže. Mám-li nyní říci jedním slovem, kde jev tomto ohledu rozdíl mezi mužem a ženou, čím je animus charakteristický oproti anime, mohu říci jen: jako anima vyvolává nálady, tak animus vyvolává mínění, a tak jako nálady u muže vystupují z temného pozadí, tak mínění u ženy spočívá na stejně nevědomých, apriorních předpokladech.“
„Primitiv si minimálně uvědomuje sám sebe a současně se maximálně vztahuje k objektu, který na něj dokonce může vyvíjet přímý magický nátlak. Celá primitivní magie a náboženství spočívají v těchto magických vztazích k objektu, jež. se neskládají z ničeho jiného, než z projekcí nevědomých obsahů na objekt.“
„Chyby jsou, koneckonců, základem pravdy, a pokud člověk neví, co nějaká věc je, je to přinejmenším zvýšení vědomostí, pokud ví, co to není.“
„Ideály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem.“
„Svět duchů ostatně nikdy nebyl objevem, jako například objev rozdělávání ohně třením, byla to zkušenost nebo uvědomění si reality, která si s realitou materiálního světa v ničem nezadala. Pochybuji o tom, zda vůbec existují primitivové, kteří neznají „magické působení“ nebo „magickou substanci“. („Magický“ je pouze jiný výraz pro „psychický“.)“
„Já však používám určitý filosofický, religionistický a historický materiál výlučně ke znázornění duševních souvislostí. Když například používám pojem Bůh nebo stejně metafyzický pojem energie, pak se tomu nemohu vyhnout, neboť jsou to obrazy, které jsou v lidské duši od počátku. Musím vždy znovu zdůraznit, že ani mravní zákon, ani pojem Bůh, ani jakékoli náboženství nenapadly člověka zvnějšku, jaksi z nebe, ale že to vše má člověk in nuce v sobě a že si to tedy také vytvořil sám ze sebe. Je tudíž naprosto liché si myslet, že k zapuzení těchto strašidel stačí pouhé vysvětlení. Ideje mravního zákona a božství patří k nevykořenitelnému vlastnictví lidské duše. Proto se každá poctivá psychologie, kterou nezaslepilo šosácké osvětářské tmářství, s těmito skutečnostmi musí vyrovnávat. Vysvětlováním ani ironií se jich nezbavíte. Ve fyzice se můžeme obejít bez obrazu Boha, v psychologii je to však zcela určitá veličina, s níž se musí počítat stejně jako s „afektem“, „pudem“, „matkou“ atd. Věčné zaměňování objektu a imaga vede přirozeně k tomu, že ve svém myšlení neumíme rozlišit mezi „Bohem“ a „imagem (obrazem) Boha“, takže se domníváme, že mluvíme o Bohu a že podáváme „teologické“ vysvětlení, když hovoříme o „obrazu Boha“.“
„Avšak jako tvůrčí člověk je jedinec vystaven tomu, že není svobodný, nýbrž jej poutá a pudí démon.“
„Snící se rozhodl žít nejen jako netělesná myšlenková bytost, nýbrž přijmout a prožít i tělo a svět instinktů, skutečnost problému života i lásky.“
„Náboženské symboly jsou fenomény života, prostě skutečnostmi, nikoli názory. Když církev po takovou a takovou dobu lpí na tom, že Slunce obíhá kolem Země, ale v 19. století toto hledisko opouští, pak se může v tomto ohledu odvolat na psychologickou pravdu, že pro miliony lidí vskutku Slunce obíhalo kolem Země a teprve v 19. století dosáhlo větší množství lidí takové jistoty intelektuální funkce, že mohli uznat důkazy o planetární povaze Země. Bohužel neexistuje žádná pravda bez lidí, kteří ji chápou.“
„Dogma není svévolným výmyslem ani jedinečným zázrakem, jak bývá líčeno za zřejmým účelem jeho vyzvednutí z přírodních souvislostí. Ústřední křesťanské představy tkví svými kořeny v oné gnostické filosofii, která se podle psychologických zákonů musela vyvinout právě v době, kdy se klasická náboženství stávala obsolentními. Gnóze se zakládá na vnímání symbolů nevědomého procesu individuace, který nastupuje vždy, jakmile se nejvyšší kolektivní představy ovládající lidský život začnou rozpadat. V takové době se nutně objevuje celá řada jedinců, kteří jsou vyšší měrou uchváceni numinózními archetypy, jež se tlačí na povrch, aby vytvořili novou dominantu. Uchvácení se projevuje takřka bez výjimky ve skutečnosti, že lidé jimi zasažení se s jejich obsahy identifikují. Roli, která jim byla vnucena, nechápou jako působení nových obsahů, které je třeba ještě rozpoznat, ale svým životem je vzorově znázorní a stávají se tak proroky a reformátory. Pokud archetypický obsah křesťanského dramatu byl s to uspokojivě vyjádřit zneklidněné a dotírající nevědomí mnoha lidí, povýšila ho „shoda všech“ (consensus omnium) na všeobecně závaznou pravdu, ovšem nikoli nějakým úsudkovým aktem, ale daleko účinnější iracionálnější uchváceností.“
„Neustále naivně vycházíme z domněnky, že jsme jedinými pány ve svém vlastním domě. Naše chápání si proto musí nejdříve zvyknout na myšlenku, že i ve svém nejintimnějším duševním životě žijeme v jakémsi domě, který má přinejmenším dveře a okna do světa, jehož předměty a obsahy na nás sice působí, ale nepatří nám.“
„Poněvadž nás věci vnitřního světa subjektivně ovlivňují tím mocněji, čím jsou nevědomější, je pro toho, kdo chce dosáhnout dalšího pokroku ve vlastní kultuře (a nezačíná veškerá kultura u jedince?) nezbytné, aby působení animy objektivizoval a pokusil se zjistit, jaké obsahy jsou podstatou onoho působení. Tím se přizpůsobí neviditelnému a získá proti němu ochranu. K tomuto přizpůsobení však přirozeně nemůže dojít bez ústupků podmínkám obou světů.“
„Co se od našich vzorů můžeme naučit, je především ta skutečnost, že duše skrývá obsahy nebo je vystavena vlivům, jejichž asimilace se pojí s největšími nebezpečími. Když tedy staří alchymisté své tajemství připisovali hmotě a Faust ani Zarathuštra nás nikterak nepovzbuzují k tomu, abychom je k sobě přičlenili, nezbývá asi nic jiného, než ten arogantní nárok vědomí, aby bylo samo duší, odmítnout a přiznat duši skutečnost, již našimi současnými rozumovými prostředky nejsme schopni pochopit. Nepovažuji za tmáře toho, kdo přizná svou nevědomost, nýbrž toho, jehož vědomí není ještě ani tak vyvinuto, že o své nevědomosti nic neví. Jsem toho názoru, že alchymistické očekávání, že z hmoty lze zhotovit filosofické zlato nebo všelék nebo zázračný Kámen, je sice na jedné straně iluzí (jejíž příčinou je projekce), ale na straně druhé odpovídá psychickým skutečnostem, jimž v psychologii nevědomí připadá velký význam. Alchymista totiž, jak dokazují texty a jejich symbolika, projikoval proces individuace do chemických procesů proměny.“
„Dalo by se tedy stejně dobře říci, že by se člověk měl cvičit v umění mluvit sám k sobě z afektu a v jeho rámci, jako by to byl sám afekt, který hovoří bez ohledu na naši rozumnou kritiku. Dokud afekt hovoří, je třeba kritiku zadržet. Jestliže však svůj případ prezentoval, musí být stejně tak svědomitě kritizován, jako by naším protějškem byl skutečný, nám blízký člověk. A tím by to nemělo končit; výroky a námitky by se měly střídat tak dlouho, dokud se nedojde k uspokojivému závěru. Jeli výsledek uspokojivý či nikoli, o tom rozhoduje jen subjektivní pocit. Nemá přirozeně smysl si něco namlouvat. Trapná upřímnost vůči sobě a žádné ukvapené předjímání toho, co by druhá strana snad mohla říci, jsou nezbytné podmínky této techniky, jak vychovávat animu.“
„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“
„Kyvadlo mysli osciluje mezi smyslem a nesmyslem, nikoli mezi správným a nesprávným.“
„Pokud můžeme rozeznat, jediným účelem lidské existence je rozsvítit světlo temnoty v temnotě pouhého bytí.“
„Když mluvím o „provokování“, nemám tím na mysli, že by nevědomí bylo do jisté míry uraženo a – jako staří bohové – ze žárlivosti nebo ze msty člověku učinilo příkoří. Myslím tím spíš cosi jako psychickou dietní chybu, která vyvede mé zažívání z rovnováhy. Nevědomí reaguje automaticky jako můj žaludek, který se obrazně řečeno na mně mstí. Když si osobuji moc nad nevědomím, tak je to psychická dietní chyba, nepřípadný postoj, jemuž by se člověk měl v zájmu svého vlastního blaha raději vyhnout.“