„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“

— Carl Gustav Jung

Tags:

„Každému je jasné, jakou psychologickou skutečnost označuje jako pud, ale co vlastně pud jako takový je, jasné není. Právě tak je jasné, že například obraz Boha odpovídá určitému komplexu psychologických skutečností a že tedy představuje určitou veličinu, s níž lze operovat; ale co je Bůh jako takový, to zůstává otázkou, která je mimo veškerou psychologii.“
— Carl Gustav Jung
„Náboženské symboly jsou fenomény života, prostě skutečnostmi, nikoli názory. Když církev po takovou a takovou dobu lpí na tom, že Slunce obíhá kolem Země, ale v 19. století toto hledisko opouští, pak se může v tomto ohledu odvolat na psychologickou pravdu, že pro miliony lidí vskutku Slunce obíhalo kolem Země a teprve v 19. století dosáhlo větší množství lidí takové jistoty intelektuální funkce, že mohli uznat důkazy o planetární povaze Země. Bohužel neexistuje žádná pravda bez lidí, kteří ji chápou.“
— Carl Gustav Jung
„Naše doba je epochou chaosu a rozkladu. Vše se stalo problematickým. Jak se to v takových stavech děje vždy, tlačí se nevědomé obsahy na hranice vědomí s cílem kompenzovat jeho nouzi. Stojí proto zato pečlivě sledovat všechny hraniční jevy, jakkoli temné se mohou zdát, aby v nich byly nalezeny zárodky možných nových řádů.“
— Carl Gustav Jung
„Právě jako jsou zlí a dobří duševně "zdraví" lidé, existují také zlí a dobří duševně nemocní. Zlo musíme vždycky označit jako zlo, náš morální soud se nezruší klinickou diagnózou. Na druhé straně i nejhorší člověk zůstává člověkem a má nárok na náš soucit.“
— Erich Fromm
„Nikdy si nejsme jisti, že se nějaká nová idea nezmocní buď nás samých, anebo našeho souseda. Víme právě tak z nové historie jako ze staré, že takové ideje bývají často tak zvláštní, ba tak podivné, že nad tím zůstává rozum stát. Fascinace, která je téměř vždy s takovou ideou spojena, vytváří fanatickou posedlost, která způsobuje, že všichni disidenti, to jest lidé, kteří smýšlejí jinak – zcela lhostejné, jak dobrý úmysl mají nebo jak jsou rozumní – jsou upalováni zaživa, stínáni nebo masově sprovozeni ze světa modernějším kulometem. Nemůžeme se ani utěšovat myšlenkou, že něco takového patří dávné minulosti. Bohužel se zdá, že k přítomnosti nejen náleží, ale že je lze v obzvláštní míře očekávat ještě od budoucnosti. “Homo homini lupus” (Člověk člověku vlkem) – to je smutný, ale věčně platný výrok. Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se však na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podpořena a vylákána vytvořením masy.“
— Carl Gustav Jung
„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“
— Carl Gustav Jung
„Vždy oslavujme Boha – v radosti i v utrpení. Buďme si jistí, že On nás jako dobrý Otec nebude zkoušet nad naše síly.“
— Giovanni Bosco
„Ani románům, ani čtenářům neprospívají snahy uhodnout, jestli se v knize skrývají nějaká konkrétní fakta. Takové pokusy zpochybňují samotnou možnost, že smyšlené přiběhy mohou být důležité, což je něco jako základní předpoklad našeho lidského druhu.“
— John Green
„Naše postavení by bylo naprosto beznadějné nebýt jednoho. Existuje jedna věc v celém vesmíru, o níž víme víc, než se můžeme dozvědět z vnějšího pozorování. Tou věcí je člověk. Lidi nejen pozorujeme, lidmi jsme. Proto také víme, že se lidé nacházejí pod mravním zákonem, který nevytvořili, ale který nemohou zapomenout, a o němž vědí, že by ho měli být poslušni. … Kdyby někdo studoval člověka zvenčí a neznal jazyk, takže by nemohl obdržet žádnou z našich informací zevnitř a byl odkázán na pozorování toho, jak si počínáme, nikdy by nezískal nejmenší důkaz o existenci mravního zákona. … Stejně tak bychom se nikdy nemohli nadít, že pokud by bylo něco nad nebo za pozorovanými fakty, mohli bychom to objevit zvenčí. … Kdyby mimo vesmír existovala nějaká řídící síla, nemohla by se nám ukazovat jako jeden z faktů uvnitř tohoto vesmíru - o nic víc než můžeme říci, že architekt domu je ve skutečnosti v tom domě zdí, schodištěm nebo krbem. Mohli bychom očekávat, že se projeví jediným možným způsobem, a sice v nás samých jako vliv nebo příkaz…“
— Clive Staples Lewis
„Podstata zenu spočívá v tom, že žijete v přítomném okamžiku tak vědomě a soustředěně, že ve vás nemůže přežít nic, čím bytostně nejste.“
— Eckhart Tolle