Všechny emodži
Hry
Citáty
Blog
Home
»
známý
»
Strana 2
Týkající se: známý
„Kterýsi lord, známý lenoch, parodoval pro svého syna známé rčení: „Nedělej sám, co za tebe může udělat jiný.““
„Kterýsi lord, známý lenoch, parodoval pro svého syna známé rčení: „Nedělej sám, co za tebe může udělat jiný“. Známý egoista k tomu dodal: „Nedělej nikdy pro druhého, co můžeš udělat pro sebe“.“
„Známý: člověk, kterého známe dost dlouho, abychom si od něho vypůjčili, ale ne dost dobře, abychom mu sami půjčili.“
„Samota v nás vyvolává originalitu, krásu neznámou a nebezpečnou – poezii. Ale také v nás může vyvolat ten pravý opak – zvrácenost, nezákonnost, absurdnost.“
„Známé naše národní pořekadlo přirovnává ženu k cibuli. Proto také pláčeme, sotva jsme k ní přivoněli.“
„Středně všední člověk se může vytratit nepozorován. Známý a slavný je na tom mnohem hůř.“
„Život je a vždy zůstane neřešitelnou rovnicí, která ale zahrnuje známé faktory.“
„Myslíme-li si, že někdo, kdo vzbuzuje náš zájem, do sebe vstřebal prvky jakéhosi neznámého života, jenž se nám pro svou neznámost jeví o to přitažlivější, věříme-li, že začneme žít jen skrze náklonnost této bytosti – co jiného to je než zrod lásky?“
„I známí boxeři jako Joe Louis nebo Sugar Ray Robinson si změnili jméno a nikdo tomu nevěnoval takovou pozornost jako tomu mému. Nebudu tím, čím mě chcete mít vy.“
„Vaši přátelé vás budou znát lépe od první minuty, než vaši známí, za tisíc let.“
„Jak nepříjemně se asi cítí socha, která na vysokém pomníku ční volně do prostoru, odevšad viditelná. To bych věru raději byl přemalá soška neznámého svatého na chalupě ve výklenku, v němž bych měl chráněna záda a pod nímž by jen jednou do roka třaslavá ruka rozsvítila svíčičku.“
„Kdo si nepřiznává vlastní vinu na svých nezdarech, jako by stále podával u soudu žalobu na neznámého pachatele.“
„Mnoho knih je jako klíč k neznámým komorám na hradě vlastního já.“
„Psaní vzpomínek je je korespondence s neznámými adresáty.“
„Váš bližní je vaše neznámé já, které se vám zviditelňuje před očima. Jeho obličej se zrdcadlí ve vašich tichých vodách, a když se do nich podíváte, spatříte svou vlastní tvář.Když budete v noci naslouchat, uslyšíte, jak k vám mluví. Jeho slova budou tlukotem vašeho vlastního srdce. Buďte s ním, aby i on byl s vámi.“
„Při plnění kolektivních úkolů jsou mnohem výkonnější přátelé než známí.“
„I ti nejtalentovanější jedinci potřebuji při průchodu neznámým terénem světlo.“
„Co naplat! Žijeme na světě, na němž i upřímnost vlastních dětí je věcí neznámou.“
„Tom Paine nemá na dnešní myšlení ve Spojených státech téměř žádný vliv, protože pro průměrného občana je neznámý.“
„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“
Předchozí
1
2
3
4
Následující