Týkající se: žádost

„Neopětovat žádost ženy znamená též zničit její hrdost, urazit její stud…“

„Protož já vyznávám svú zlú žádost, že když jsem byl žáčkem, tehdy měl sem mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“

„Neklid duše neodstraňuje a pravou radost nezpůsobí ani sebevětší bohatství, ani úcta obecného množství, ani nic, co by souviselo s bezmeznými žádostmi.“

„Učení stoiků, že máme svým žádostem odpomoci vyhlazením svých potřeb, mi připadá jako výzva: uřízněme si nohy, abychom nepotřebovali boty!“

„Všechny dobré a krásné vlastnosti je nutno cvičit, a nejvíc rozvážnost, protože žádosti, které sídlí v témže těle jako duše, duši přemlouvají, aby přestala být rozvážná a co nejdříve poslouchala je a tělo.“

„Civilizace pokročila kupředu a lidé se zastyděli za nelíčenou prudkost svých prvotních žádostí.“

„Vyhlaď domněnky, zadrž chtíče, udus žádosti a rozumu dopřej vlády nad sebou.“

„Povolaný vládne takto: činí jejich srdce prázdným a jejich tělo statným. Zeslabuje jejich chtění a zesiluje jejich kosti. Dbá o to, aby byli bez vědění a neměli žádosti, a aby se ti, kdo mají vědění, neodvažovali jednat. Dělá nedělání – a vše je v pořádku.“

„Bezejmenná prostota přináší oproštění od žádostí. Být prost žádostí, toť být klidný.“

„Možné je všechno, po čem máme přirozenou touhu nebo žádost.“

„Lidé všechno, co konají, konají nutně ze sedmi příčin, pod vlivem shody okolností, z přirozené nutnosti, z donucení, ze zvyku, z rozumové úvahy, ze vznětlivosti a žádosti.“

„To je všechno krásné – kdo je sám, nemůže být opuštěn. Ale někdy večer se hroutí celá ta umělá stavba, život se změní ve zvlykavou, uštvanou melodii, ve vír divokých tužeb žádostí, trudnomyslnosti a touhy dostat se z té nesmyslné dospělosti, vybřednout z nesmyslného monotónního věčného kolovratu, lhostejno kam. Ach ta ubohá potřeba trochy tepla – nemohly by to být dvě ruce a laskavá tvář? A nebo i to je jen šálení a marnost a únik? Je vůbec ještě něco jiného než osamělost?“

„Ach, ona teprv učí zářit svíce.Jak v uchu černochově náušnicežhne v tváře její spanilost,nad lidský pomysl i nad žádost.Jako když holubička k vranám sedne,tak jiných krása vedle její bledne……že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne!Já lásku neznal do dnešního dne.“