Týkající se: vzájemnost

„Nenávist jednoho k druhému je mocnější než vzájemná láska.“

„U prázdného a rozpadlého domu nikdo nezaklepe. U vyschlého pramene nikdo nemůže uhasit žízeň. Stanete-li se vzájemně, jeden druhému, nevyčerpatelným pramenem, budete oba schopni milovat.“

„Davos jistě nic z těchto věcí definitivně nevyřešil, ale jasná a ostrá výměna názorů velmi důležité skupiny lidí je v každém případě přínosem. Přínosem je i nezbytné vzájemné naslouchání si, stejně jako objevování nových tváří, nových osobností světové politiky, byznysu, vědy a kultury. Člověk si rád popovídá se „starými“ davoskými známými – namátkou zmíním Šimona Pereze z Izraele, polského prezidenta Kwasniewského, amerického ministra financí L. Summerse, Grigorije Javlinského z Ruska, loňského nositele Nobelovy ceny za ekonomii prof. Mundella či mexického guvernéra centrální banky Ortize, ale i s neúnavným a nestárnoucím panem Baťou – a uvidí Umberto Eca a Billa Gatese.“

„Člověk potřebuje účasti, aby cítil, že je členem lidstva, které by nežilo, kdyby nebylo vzájemné lásky.“

„Vzájemné výhody jsou nejbezpečnějším základem trvalého přátelství.“

„Není jistějšího základu pro krásné přátelství než shodný vkus v literatuře.“

„Pravá láska znamená milovat bez vzájemných nároků ženy na muže a muže na ženu.“

„Nikdy jsem nebyl svědkem, že by se jeden nebo oba diskutující vzájemně přesvědčili na základě hádky.“

„Pokud příroda učinila alespoň jednu věc méně náchylnou k výlučnému vlastnictví než ty ostatní, pak je to čin schopnosti myslet zvaný myšlenka, kterou může jedinec vlastnit výlučně, dokud si ji nechává pro sebe; ale jakmile je zveřejněna, nutí se do vlastnictví všech, a její příjemce o ni nemůže přijít. Její zvláštní vlastností je též, že nikdo jí nemá méně proto, že ji celou mají i ostatní. Kdo ode mne obdrží myšlenku, obdrží návod, aniž bych já o něj přišel; jako kdo si zapálí svíčku o moji, obdrží světlo, aniž by mě uvrhl do tmy. Aby se myšlenky volně šířily od jednoho člověka ke druhému napříč zeměkoulí, pro morální a vzájemné poučení člověka, a vylepšení jeho podmínek, se zdá být zvláštně a laskavě navrženo přírodou, když myšlenky učinila, stejně jako oheň, rozšiřitelné všude po prostoru, aniž by snížila jejich hustotu v nějakém místě, a, jako vzduch, ve kterém dýcháme, hýbeme se a fyzicky existujeme, neschopné zajetí či výlučného přivlastnění. Vynálezy tedy nemohou být, v povaze věci, být předmětem vlastnictví.“

„Manželství je více než láska, protože oběma umožňuje vzájemně se přizpůsobit jeden druhému, kdežto láska při sebemenším nedorozumění hrozí rozchodem.“

„Lidé mají větší šanci uspět na základě vzájemné spolupráce než o samotě. A toto je jedna za základních teorií, na které je manželství postaveno.“

„Až dojde k transformaci kolektivního vědomí lidstva, ovlivní to přírodu i zvířecí království, protože všechny světy jsou vzájemně propojeny.“

„Láska je snaha o podobenství. Je to zrcadlo, v němž se oba vzájemně shlížejí a chtějí vypadat jako jeden.“

„To, co utvrzuje lásku milenců, je neustálé nebezpečí jejich vzájemného rozchodu.“

„Velká láska se zřídkakdy vyskytuje tam, kde je mnoho vzájemné krásy. Téměř vždy tam, kde je velké vzájemné poznání.“

„Odmyslíš-li si pohled, tělesné obcování a vzájemný styk, je veta po milostném citu.“

„Pouto, jež spojuje tvou skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě a radosti vašich životů. Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou.“

„Soulad ve vzájemném styku dvou lidí, je to, co je v hudbě harmonie dvou hlasů.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Nic nevzbuzuje u lidí větší důvěrnost a vzájemnou blahovolnost než pomlouvání třetího.“