Týkající se: vývoj

„Základní stavební kameny naší civilizace nejsou něčím, co vymyslí několik mudrců a co „zavedou“ osvícení, demokraticky či nedemokraticky ustanovení vůdcové. Jsou něčím, co vzniklo neorganizovaně a neplánovaně tisíciletým vývojem člověka a lidstva, co vykrystalizovalo během života našich předků, co se uchovalo v jejich dílech, které přežily do současnosti a co se nesmazatelně vrylo i do našeho dnešního života.“
„Mysl je při tvorbě jako hasnoucí uhel, který jakýsi neviditelný vliv, třebas závan větru, probudí k přechodnému jasu. Tato síla vzniká zevnitř jako barva květiny, která bledne a mění se během svého vývoje. Vědomá část naší psychiky nedokáže předvídat, kdy se objeví ani kdy zmizí.“
„Chvála mobilu, neboť budoucnost je růžová Úžasné, co vše umožňuje mobilní telefon! Ještě troška technického vývoje a bude se možné dovolat i spravedlnosti.“
„Vývoj ženského mozku je jiný a daleko méně prozkoumaný.“
„Události, jež tvoří tok historického vývoje, jsou pro jejich současníky neproniknutelné, pokud jde o jejich kořeny a nevypočitatelné, pokud jde o jejich výsledky.“
„Není pochyb o tom, že součástí osudu lidského rodu je postupný vývoj ve směru zanechání jedení masa, stejně jako se divošské kmeny přestaly navzájem pojídat poté, co vešly do styku s civilizovanými národy.“
„Nepochybuji o tom, že je osudem lidského plemene, aby při svém postupném vývoji přestal jíst zvířata.“
„Lidstvo ve svém vývoji spěje rychlým krokem vpřed. Kdo se v tom pochodu vědomě nebo bezděky na malou chvíli zdrží, a to činívají zpravidla děti a básníci – prokazuje mu veliké dobrodiní.“
„Je přece zázrak, že se živá hmota dopracovala vývojem k takové dokonalosti, že dokázala vytvořit lidský mozek, skrze nějž nejenže zříme svět kolem nás, ale dokonce mu i určitým, byť nedokonalým způsobem rozumíme.“
„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“
„Vše, co má z duševního hlediska hodnotu, vyžaduje utrpení… Vývoj vědomí je utrpením.“
„Základem každého vývoje je nerovnováha.“
„Po tisíciletích vývoje na sebe klacek bere podobu pumy o stovkách megatun.“
„Jestliže je pravda, jak jsem se pokusil ukázat, že láska je jedinou rozumnou a uspokojivou odpovědí na problém lidské existence, pak každý společenský řád, který vývoj lásky relativně vylučuje, musí v delší perspektivě zaniknout svým vlastním rozporem se základními potřebami lidské přirozenosti.“
„Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.“
„Malá láska, která je stále obměňována, má delší trvání než velká, která strnula ve svém vývoji.“
„Lidem je dána veliká nadosobní touha po vývoji. Sobecká pohnutka nedodává člověku takovou odvahu k úsilí a obětem jako nadosobní touha po rozšíření lidské moci nad přírodou nebo po spravedlivé lidské společnosti.“
„Technický vývoj směřuje vždy od primitivního přes komplikované k jednoduchému.“
„Skutečným účelem socialismu je překonat predátorskou fázi lidského vývoje.“
„Někdy se ptám sám sebe, jak se mohlo stát, že právě já jsem vymyslel teorii relativity. Důvod je myslím v tom, že normální mládenec se nikdy nezatěžuje přemýšlením o problémech prostoru a času. Na takové věci si udělal názor už jako dítě. Můj intelektuální vývoj byl však zpožděný, což způsobilo, že jsem se začal trápit prostorem a časem, až když jsem dospíval.“