Všechny emodži
Hry
Citáty
Blog
Home
»
výchova
»
Strana 2
Týkající se: výchova
„V šedesáti člověk nebývá impulzivní vynálezce, ale stále může být velmi dobrý, řádný a vynalézavý myslitel. V tomto věku lidé vzácně plodí děti, ale jsou o to způsobilejší vychovávat ty už zplozené a výchova je také svého druhu plození.“
„Demokracie, to je záležitost výchovy.“
„Kdo nevidí, že na výchově dětí a péči o ně závisí ve státu všechno? A přece jsou bez nejmenšího uvážení ponechávány na pospas rodičům, byť i sebepošetilejším a zlým.“
„Máme-li děti vychovávat, je třeba abychom se také stali dětmi.“
„Nechť se lidé ze všech sil snaží nabýt dobrých návyků. Není sporu o tom, že návyk je nejdokonalejší, trvá-li od útlého mládí. To pak nazýváme výchovou. Ve skutečnosti je to však jen včasný návyk.“
„Úkolem pravé výchovy není jen, abychom přiměli lidi konat dobré skutky, nýbrž aby v nich nacházeli i radost. Nejde jen o to, aby byli čistí, ale aby milovali čistotu. Nejde jen o to, aby byli spravedliví, ale aby po spravedlnosti lačnili a žíznili.“
„Malou výrobu je možné řídit s malými lidmi. Velkou výrobu mohou vést pouze velcí lidé. Lidé, kteří jsou velcí povahou, vůlí a vědomostmi. Ti nám chybí a možná, že budeme muset počkat než nám dorostou z mladých mužů, které zde vychováváme.“
„Dalo by se tedy stejně dobře říci, že by se člověk měl cvičit v umění mluvit sám k sobě z afektu a v jeho rámci, jako by to byl sám afekt, který hovoří bez ohledu na naši rozumnou kritiku. Dokud afekt hovoří, je třeba kritiku zadržet. Jestliže však svůj případ prezentoval, musí být stejně tak svědomitě kritizován, jako by naším protějškem byl skutečný, nám blízký člověk. A tím by to nemělo končit; výroky a námitky by se měly střídat tak dlouho, dokud se nedojde k uspokojivému závěru. Jeli výsledek uspokojivý či nikoli, o tom rozhoduje jen subjektivní pocit. Nemá přirozeně smysl si něco namlouvat. Trapná upřímnost vůči sobě a žádné ukvapené předjímání toho, co by druhá strana snad mohla říci, jsou nezbytné podmínky této techniky, jak vychovávat animu.“
„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“
„Vysoký ideál výchovy k osobnosti by se raději neměl aplikovat na děti. Neboť co se všeobecně rozumí pod“osobností“, totiž určitá duševní celost schopná odporu a nadaná silou, to je dospělý ideál. Ten to ideál bychom chtěli podsouvat dětství v období, kdy si jedinec ještě není vědom problému své takzvané dospělosti nebo – což je ještě horší – kdy se mu vědomě vyhýbá.“
„Každý okamžik v sobě cítím zvíře sešněrované výchovou.“
„Výchova: když dáš někomu život, dej mu i návod k použití.“
„Hudební trička a lidi od muziky nikoho nezabíjej. Zabíjí špatná výchova. Pokud chce někdo vinit umění, tak proč teda čtou děti ve škole Romea a Julii? Je to příběh o dětech, který se navzájem zabíjejí z jednoho zásadního důvodu: jejich rodiče je nechtěli pochopit.“
„Děti nejraději vychováváme odstrašujícími příklady.“
„Všichni víme, jak vychovávat cizí děti.“
„Jak na povahu působí bohatství, je každému známo. Neboť lidé, kteří na sebe nechají nějak působit nabyté bohatství, bývají zpupní a nadutí. Chovají se totiž tak, jako by měli všechny možné přednosti, neboť bohatství jest jako jakýsi druh míry hodnoty všeho ostatního, a proto vzniká zdání, jako by se za ně dalo všechno koupit… Takovému zbohatlému povýšenci jako by se nedostávalo výchovy k bohatství.“
„Ti, kteří dobře učí děti, mají být více poctěni než ti, kteří je produkují; neboť ti druzí jim dali jen život, ale ti první předali umění dobrého žití.“
„Ve výchově každého člověka nastane čas, kdy dojde k přesvědčení, že závist je nevědomost, napodobování je sebevražda a že musí sám sebe za všech okolností brát jako svůj vlastní cíl, že i když celý širý vesmír je plný dobra, nedostane se mu žádnému zázračnému rohu hojnosti jinak než tím, že bude obdělávat ten pozemek, který mu byl přidělen. Síla v něm obsažená je naprosto nová a nikdo kromě něj neví, co může udělat, a ani on to nebude vědět, dokud to nezkusí.“
„Opravdu svobodný člověk, chce jen to, co může chtít a dělá to, co se mu líbí. Jedná podle své vůle, nepotřebuje k jejímu provedení pomoc jiného. To je moje hlavná zásada. Jde jen o to, aplikovat ji na dětství a vyplynou z ní všechna pravidla výchovy.“
„Předmětem našeho opravdového studia je studium lidského postavení. Kdo z nás dokáže nejlépe snášet štěstí a neštěstí tohoto života, je podle mého mínění nejlépe vychovaný; z toho vyplývá, že opravdová výchova spočívá méně v předpisech a jako ve cvičeních. Učit se začínáme, když začínáme žít; naše výchova začíná našim narozením; naší první učitelkou je kojná. Proto i slovo „chovat“ mělo původně jiný smysl, jaký mu dnes my dáváme; znamenalo živit.“
Předchozí
1
2
3
Následující