Týkající se: vlastnost

„Člověk je tedy tvor tak neblahý, že by pociťoval nudu, i kdyby k ní neměl žádnou příčinu, jen díky stavu vlastnímu jeho ustrojení.“

„“Já“ má zkrátka dvě vlastnosti je nepravdivé samo o sobě tím, že ze sebe dělá střed světa; a druhým ke obtížné proto, že je chce zotročit: neboť každé „já“ je nepřítelem a chtělo by být tyranem všech ostatních.“

„Právě nepřítomnost Boha ve viditelném vesmíru nutí člověka, trápeného nesmyslností vlastní existence, aby jej hledal.“

„Člověk si musí dát pozor, aby některá jeho vlastnost nevynikla a nestala se pro něho pojmenováním.“

„Představme si množství lidí v řetězech a všechny odsouzené k smrti; každého dne jsou někteří vražděni před očima ostatních; ti, kteří zůstávají naživu, vidí v osudu svých druhů svůj vlastní osud, s bolestí a bez naděje pohlížejí jeden na druhého a čekají, až i na ně dojde. Toto je obraz lidského údělu.“

„Je třeba znát sebe sama. I kdyby to poznání člověku nepomohlo najít pravdu, alespoň si tak uspořádá vlastní život, a to je nejlepší, co může udělat.“

„Ženy spolu hovoří tak, že jde vlastně o dva na sobě nezávislé monology.“

„Prakticky to znamená, že mladému člověku je dáno jen neúplné poznání druhého i sebe sama, a proto může znát motivy druhého člověka i své vlastní jen nedostatečně. Zpravidla jedná většinou na základě nevědomých motivů. Subjektivně se mu přirozeně zdá, jako by byl vědomý, neboť člověk vždycky přeceňuje obsahy, které jsou právě vědomé, a je i zůstane překvapivým objevem, že to, co považujeme za konečně dosažený vrchol, je ve skutečnosti jen nejnižší stupeň velmi dlouhého schodiště.“

„Muselo to tak být, protože alchymisté vůbec nevěděli, o čem vlastně píší. Zda to víme dnes my, nezdá se mi zcela jisté. Buď jak buď, už nevěříme, že tajemství spočívá v chemické látce, ale spíše v jistém temném pozadí psýché, o němž ovšem nevíme, z čeho se vlastně skládá. Bude asi muset opět uběhnout několik staletí, než novou temnotu odkryjeme; vychází z ní to, co nechápeme, a přece to pociťujeme s nejkrajnější jistotou jako něco působivého.“

„Neustále naivně vycházíme z domněnky, že jsme jedinými pány ve svém vlastním domě. Naše chápání si proto musí nejdříve zvyknout na myšlenku, že i ve svém nejintimnějším duševním životě žijeme v jakémsi domě, který má přinejmenším dveře a okna do světa, jehož předměty a obsahy na nás sice působí, ale nepatří nám.“

„Poněvadž nás věci vnitřního světa subjektivně ovlivňují tím mocněji, čím jsou nevědomější, je pro toho, kdo chce dosáhnout dalšího pokroku ve vlastní kultuře (a nezačíná veškerá kultura u jedince?) nezbytné, aby působení animy objektivizoval a pokusil se zjistit, jaké obsahy jsou podstatou onoho působení. Tím se přizpůsobí neviditelnému a získá proti němu ochranu. K tomuto přizpůsobení však přirozeně nemůže dojít bez ústupků podmínkám obou světů.“

„Když mluvím o „provokování“, nemám tím na mysli, že by nevědomí bylo do jisté míry uraženo a – jako staří bohové – ze žárlivosti nebo ze msty člověku učinilo příkoří. Myslím tím spíš cosi jako psychickou dietní chybu, která vyvede mé zažívání z rovnováhy. Nevědomí reaguje automaticky jako můj žaludek, který se obrazně řečeno na mně mstí. Když si osobuji moc nad nevědomím, tak je to psychická dietní chyba, nepřípadný postoj, jemuž by se člověk měl v zájmu svého vlastního blaha raději vyhnout.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Kdo to ale vlastně je ten stát? Je to nahromadění všech bezvýznamných, z nichž se skládá. Kdybychom jej mohli personifikovat, získali bychom individuum, či spíše monstrum, které by stálo v duchovním i etickém ohledu daleko pod úrovní většiny jednotlivců, jež ho tvoří, neboť stát představuje nejvýše umocněnou psychologii masy.“

„Zcela prapůvodní skutečnost, že člověk předpokládá totožnost vlastní psychologie s psychologií druhého, ztěžuje nebo znemožňuje správné pochopení ženské psýché.“

„Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobení konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivních úzkostí, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volily si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem.“

„Stín odpovídá negativní jáské osobnosti, zahrnuje tedy všechny ty vlastnosti, jejichž existence je trýznivá a politováníhodná. V tomto případě jsou stín a anima, protože jsou oba nevědomí, spolu kontaminovány, což sen znázorňuje jako „manželství“. Jestliže je existence animy (nebo stínu) uznána a nahlédnuta, dojde k oddělení obou postav, jako se to stalo v našem případě. Přitom stín je rozpoznán jako příslušný k já, anima ale jako nikoli příslušná k já.“

„Každému je jasné, jakou psychologickou skutečnost označuje jako pud, ale co vlastně pud jako takový je, jasné není. Právě tak je jasné, že například obraz Boha odpovídá určitému komplexu psychologických skutečností a že tedy představuje určitou veličinu, s níž lze operovat; ale co je Bůh jako takový, to zůstává otázkou, která je mimo veškerou psychologii.“

„Nelze popřít, že zlo se ihned stane vlastním, totiž tím, že roznítí zlo ve vlastní duši.“

„Bylo až příliš mnoho těch, kteří se stali obětí velikosti svých vlastních slov.“