„Naše civilizace poskytuje mnoho utišujících prostředků, které lidem pomáhají, aby si svou osamělost neuvědomovali: předně je to přísná rutina zbyrokratizované, zmechanizované práce, umožňující lidem, aby si neuvědomovali svá nejzákladnější lidská přání, svou touhu po transcendenci a jednotě. Pokud tato rutina sama nestačí, člověk přemáhá své podvědomé zoufalství rutinou zábavy, pasivním konzumem sluchových a zrakových požitků, které nabízí průmysl zábavy; určité uspokojení mu přináší i nakupování stále nových věcí a jejich brzká výměna za jiné.*Moderní človek se přeměnil ve zboží; prožívá svou životní energii jako investici, která je mu protředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností. Odcizil se sám sobě, ostatním lidem i přírodě. Jeho hlavním cílem je výhodná směna jeho dovedností, znalostí – jeho samého, jeho „osobnostního balíčku“ s jinými, kteří mají stejný záměr spravedlivé a výhodné směny. Život nemá jiný cíl než pohyb, jinou zásadu než zásadu spravedlivé směny, jiné uspokojení než konzumovat.*Skutečnost, že soustředění je nutným předpokladem pro zvládnutí některého umění, je sotva třeba dokazovat. Každý, kdo se nějakému umění učil, to poznal. Ale soustředěnost je v naší době ještě vzácnější než sebekázeň. Naše kultura přímo vede k nesoustředěnému a rozptýlenému způsobu života, snad jako žádná jiná. Děláte mnoho věcí najednou: čtete, posloucháte rozhlas, mluvíte, kouříte, jíte, pijete. Jste spotřebitel s otevřenými ústy, dychtivý a ochotný polknout všechno – obrázky, lihoviny, vědomosti.*Stroj, který vyrobí za poloviční dobu stejné množství, je dvakrát tak dobrý než starší a pomalejší. Jsou pro to ovšem důležité ekonomické důvody. Ale jako v tak mnoha jiných případec, i zde se lidské hodnoty určují hodnotami ekonomickými. Co je dobré pro stroj, musí být dobré i pro člověka – tak se uvažuje.“
„Kupředu… kde to je? Kupředu je všude. Kupředu — to je úplně prázdná abstrakce… Já mám taky rád abstrakce. (Nakreslí žlutou křídou, kterou vzal Evě, na prázdné místo na tabuli šikmou čáru.) Ale nemám rád prázdné abstrakce. (Pozoruje se zalíbením šikmou čáru.) Šikmá čára. K ní zrcadlový protějšek. ( Kreslí druhou šikmou čáru, takže vznikne tvar A.) Jaká krásná a jednoduchá symetrie! Když tento útvar znovu zrcadlově zdvojíme, vznikne uzavřený tvar. (Kreslí třetí šikmou čáru.) Už na nejstarší zdobené kosti z paleolitu, na té slavné kosti z Laugerie Basse, objevuje se tento prazákladní ornament. (Kreslí čtvrtou šikmou čáru, takže na tabuli je žlutý kosočtverec.) A už paleolitický člověk cítil, že v tomto útvaru je nejdůležitější střed. A ve chvíli, kdy ho označil (kreslí doprostřed kosočtverce kolmou čáru), přestává být tento tvar prázdnou abstrakcí a znamená náhle zcela konkrétní věc. Ale zároveň si ponechává i nadále takovou obecnost, že kromě této věci znamená i mnoho dalšího, například naši chuť na tuto věc. Ale tou studenou geometrickou strohostí označuje vzápětí i pošetilost té chuti, a tedy i naši nechuť. A samozřejmě nevztahuje se pak už jen k oné věci samé, ale k ženě vůbec. A protože ženy jsou naším životem, vztahuje se tedy k celému našemu životu, znamená lidské bytí samo. Ale tou studenou geometrickou strohostí naznačuje hned také i naše základní zklamání a znechucení z bytí, a tedy celou podstatnou ošklivost bytí…“