Týkající se: věc

„Tři hlavní věci, kterých je třeba, aby se dosáhlo čehokoliv, co za to stojí, jsou: práce, vytrvalost a zdravý rozum.“
„Jediná věc, pro kterou ztrácím trpělivost, jsou hodinky – ručičky se točí příliš rychle.“
„Kdybychom udělali všechny věci, které jsme schopni udělat, doslova bychom ohromili sami sebe.“
„O těchto věcech jsme snili. Nyní jich postavíme. Je to docela skvělé.“
„Design není to, jak věci vypadají. Design je to, jak fungují.“
„Jediným způsobem jak dělat skvělé věci je dělat to, co milujete. Pokud jste to ještě nenašli tak hledejte. Nepřestávejte.“
„Ty nejlepší věci v životě mě nestály žádné peníze. To nejcennější, co všichni máme, je náš čas.“
„Je jasné, že není možné vinit nějakou věc, protože jí někdo špatně užívá, ale jen toho, kdo jí špatně užívá.“
„Bůh nepřikazuje nemožné věci. Když však dává přikázání, připomíná, abys dělal, co můžeš, a prosil o to, co nemůžeš. A pak ti pomůže, abys mohl.“
„Srdce má své důvody, které rozum nezná. Je to v tisíci věcech. Milujeme rozumem?“
„Nejdůležitější věcí v životě je volba povolání.“
„Citlivost člověka na maličkosti a nevnímavost k věcem významným: známka podivné zvrácenosti.“
„Poslední krok rozumu je uznání, že existuje nekonečnost věcí, které ho překračují.“
„Jaká chiméra je člověk! Jaká novota, jaké monstrum, jaký chaos, jaký subjekt protimluvů, jaký div! Soudce všech věcí, trapný pozemský červ. Správce pravdy, stoka nejistoty a bludu. Lesk i odpad vesmíru.“
„Od pekla nebo nebe nás dělí jenom život a to je nejzranitelnější věc na světě.“
„Chyby jsou, koneckonců, základem pravdy, a pokud člověk neví, co nějaká věc je, je to přinejmenším zvýšení vědomostí, pokud ví, co to není.“
„Poněvadž nás věci vnitřního světa subjektivně ovlivňují tím mocněji, čím jsou nevědomější, je pro toho, kdo chce dosáhnout dalšího pokroku ve vlastní kultuře (a nezačíná veškerá kultura u jedince?) nezbytné, aby působení animy objektivizoval a pokusil se zjistit, jaké obsahy jsou podstatou onoho působení. Tím se přizpůsobí neviditelnému a získá proti němu ochranu. K tomuto přizpůsobení však přirozeně nemůže dojít bez ústupků podmínkám obou světů.“
„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“
„Proti tomu vyvinulo vědecké krédo naší doby pověrčivou fobii vůči fantazii. Skutečné je však to, co působí. Fantazie nevědomí účinkují – o tom není dovoleno pochybovat. I ten nejmoudřejší filosof může být dokonalou obětí naprosto pitomé agorafobie. Naše famózní vědecká realita nás ani v nejmenším nechrání před takzvanou irealitou nevědomí. Něco za závojem fantastických obrazů působí, ať už tomuto něčemu dáváme dobré nebo špatné pojmenování. Je to něco skutečného, a proto se také jeho životní projevy musí brát vážně. Napřed je ale třeba překonat tendenci ke konkretizování, jinými slovy, jakmile přistoupíme k otázce výkladu, nesmíme brát fantazie doslova. Ano, pokud fantazii právě prožíváme, musíme ji brát více než doslova. Když jí však chceme porozumět, nesmíme zdání, totiž fantazijní obraz, považovat za to, co působí z pozadí. Zdání není ta věc sama, ale pouze její výraz.“
„Stará náboženství se svými vznešenými a směšnými, dobrotivými i krutými symboly nespadla z čistého nebe, nýbrž vzešla z lidské duše, která v nás žije i v této chvíli. Všechny ty věci a jejich praformy v nás žijí a mohou se na nás kdykoli se zničující silou vrhnout v podobě davové sugesce, proti níž je jednotlivec bezmocný. Naši strašliví bohové pouze změnili jméno, rýmují se teď na –ismus.“