Týkající se: úzkost

„Je jasné, že strach, úzkost ve společnosti v každém případě jsou.“
„Tvá nespokojenost a úzkost pramení z toho, že neposloucháš svou duši.“
„Svět má nekonečné možnosti, to mozek má úzké obzory.“
„Lidé se nechtějí vzdávat svých starostí a úzkostí či zášti a viny, protože tahle negativní emoce jim svými kopanci dávají pocit, že žijí.“
„Svět má tak úzké obzory, a mozek nekonečné možnosti.“
„Jakmile se žena dostane do úzkých, jejím prvním činem je svalit vinu na nejbližšího mužského.“
„Láska kvete jen v bolesti. Čím jsou vyznání milenců, ne-li výkřikem úzkosti?“
„Svědomí jest své poznání, jímž se člověk sám zná a jest-li vinen hříchem či není a umí rozeznávati, jest-li hřích či není. Člověk má se varovati svědomí příliš širokého i svědomí příliš úzkého. Neb svědomí široké často má zlé za dobré, hřích za nehřích… A slove široké mínění, že jakož velký pytel slove široký, že velké věci v se béře, neb dům široký neb vrata široká, jimiž bez zavazení velký kůň, velbloud neb vůz projede, též to svědomí béře v sebe veliké hříchy. Také se má člověk varovati svědomí příliš úzkého, neb to vede člověka k zoufalství, neb dí člověku, že jest příliš zlý, že se hříchů právě nekaje neb nezpovídal, že nic dobře nečiní, a tak že dobré položí člověku za zlé. (Dcerka)“
„Všemohoucí Bože, jenž jsi cesta, pravda i život, ty víš, jak málo je těch, kdo v těchto dobách chodí s tebou. Málo je těch, kdo tebe, svou hlavu, napodobují v pokoře a tichosti, v chudobě a čistotě, v pracovitosti a trpělivosti. Otevřela se cesta satanova a mnozí po ní kráčejí. Přispěj maličkému svému stádci, aby tě nezrazovalo, ale úzkou cestou tě následovalo až do konce.“
„V Americe se jezdí pomalu velkými auty po širokých silnicích. Tady se jezdí rychle malými auty po úzkých silnicích.“
„Úzkost je závratí svobody.“
„Je to stará tragédie úzkého obzoru, který chce mentorsky poučovat vesmír.“
„Cyklická povaha vesmíru je úzce spojena s pomíjivostí všech věcí a situací.“
„Všechno, co známe velkého, máme od nervózních lidí. To oni a ne jiní se stali zakladateli náboženství a vytvořili veledíla.(…) Vychutnáváme hudbu, krásné obrazy, tisícero jemných požitků, ale nevidíme kolik bezesných nocí stály ty, kteří je vymysleli, co pláče, záchvatů křečovitého smíchu, kopřivek, astmat, epilepsií a úzkosti ze smrti je předcházelo.“
„„Tak takhle si on obnovuje svět v sobě!“ pomyslel jsem a v témže okamžiku jsem pocítil, jak to bylo myšleno nízce a moralistně. Co já tak vím o jeho snech? Možná jde v tom svém opojení cestou jistější než já v svých úzkostech.“
„K čemu je vám dobré pouštět se do hledání pravdy s někým, kdo není schopen rovného kroku ani náležitého způsobu?… Jeden potáhne na východ, druhý na západ, všichni společně ztratí ze zřetele podstatu věci a utopí ji v záplavě podružností. Hodinu budou bouřit, a pak již vlastně nebudou vědět, co vůbec hledají: jeden se k věci ještě nedostal, druhý se nad ni povznesl, třetí je kdesi vedle… Jiný zase ukapává slova a považuje je za argumenty; další uplatňuje jen výhodu silnějších plic; ještě další končí tím, že vyvrací sám sebe. A máme tu jiného, který nás ohlušuje zbytečnými úvody a odbočkami; a ještě jednoho, ten bojuje holými nadávkami a hledá chlup, aby se mohl zbavit rozprávky s vtipným soupeřem, jehož argumenty ho vhánějí do úzkých; a posledního, který z věci nechápe ani zbla, ale snaží se vás obklíčit pletivem svých dialektických úskoků a rohatkami svých zasukovatých formulí.“
„Co udělají dvě kozy, potkají-li se na uzoučké lávce, která vede přes vodu? Nemohou jít za sebou, nemohou projít vedle sebe, lávka je příliš úzká. Kdyby se začaly trkat, mohly by obě spadnout a utopit se. Co tedy udělají? Přírodou je jim dáno, že si jedna lehne a nechá tu druhou po sobě přejít. Obě tak zůstanou v pořádku. Stejně by se měl chovat člověk k člověku a nechat se spíš pošlapat, než aby se s druhým vadil, přel a vedl boj.“
„Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobení konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivních úzkostí, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volily si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem.“
„Mnozí sledují život jen na úrovni talíře. Zapomínají, že i ty nejširší talíře mají přece jen úzký obzor.“
„Metafyzická úzkost je velké útočiště životních ztroskotanců.“