Týkající se: udržení

„Je naší povinností podílet se na udržení života. Úcta ke všemu živému je již vyjádřena v základním přikázání termínem „Nezabiješ!“. Toto přikázání však bereme na lehkou váhu – bezmyšlenkovitě trháme květiny, šlapeme na hmyz, zabíjíme vše živé a nebereme na vědomí jejich utrpení, ale slouží nám jako prostředky ke splnění našich triviálních pozemských cílů.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Oblast životních zájmů člověka je však daleko širší než oblast životních zájmů zvířat. Člověk musí přežít nejen fyzicky, ale také psychicky. Musí si udržet určitou psychickou rovnováhu, chce-li si zachovat schopnost vykonávat své činnosti správně. Pro člověka má všechno, co je nezbytné k udržení jeho psychické rovnováhy, stejně základní význam jako to, co slouží jeho fyzické rovnováze. Člověk má životní zájem na tom, aby si zachoval svůj základní orientační rámec. Na tom závisí jeho schopnost jednat a koneckonců jeho pocit identity. Když ho jiní lidé ohrožují idejemi, které zpochybňují jeho orientační rámec, zareaguje na ně jako na vážné ohrožení. Tuto reakci si může různě racionalizovat. Řekne třeba, že nové myšlenky jsou od základu „nemorální“, „necivilizované“, „bláznivé“ nebo cokoli jiného, co ho napadne, aby vyjádřil svůj odpor – ve skutečnosti jeho nepřátelské pocity vznikají z toho, že se cítí ohrožený. Člověk nepotřebuje jen orientační rámec, ale také objekty uctívání, které jsou životně důležité pro jeho emocionální rovnováhu. Ať jde o jakékoli hodnoty, ideály, předky, otce, matku, půdu, vlast, třídu, náboženství a stovky jiných jevů, pociťuje je jako „svaté“. Dokonce i zvyky se mohou stát posvátnými, protože symbolizují stávající hodnoty. Jedinec nebo skupina lidí pak reaguje na útok proti tomu, co je „svaté“, se stejnou zuřivostí a agresivitou, jako by šlo o ohrožení života.“

„Když setrváváš na povrchu svého bytí, celá tvá existence je povrchní. Pokud tvou energii neovládají impulzy zraku, sluchu a hmatu, otáčí se pomalu k tvému nitru. Postupně se tak tvůj vnitřní zrak stává citlivým na duchovní světlo, k jeho spatření, poznání a udržení. Jakmile prozřeš, zůstaneš prost všech nároků vlastní vůle. Když se vracíš do svého nitra, stáváš se mistrem. Když se budeš pohybovat směrem ke svému povrchu, můžeš zůstat otrokem.“