Týkající se: titul

„Jednoho dne za mnou přišel jeden džentlmen: „Pane Spurgeone, nesouhlasím s vámi ohledně náboženství. Jsem agnostik.“ „Ano,“ odpověděl jsem, „to je řecké slovo, a jeho přesný ekvivalent je ignorant; jestli se chcete hlásit k tomuto titulu, jen račte.““

„Předpokládejme, že byste mohli být blaženě šťastní, ale nezískáte vysokoškolský diplom. Jste ochotni vyměnit titul za štěstí? Nebudete mít tuto přítelkyni, nebo tohoto přítele. Jste připraveni vyměnit je za štěstí? Co vy na to? Nedosáhnete úspěchu, nic se vám nebude dařit a všichni vás budou mít za budižkničemu. Ale budete šťastní, blaženě šťastní. Jste ochotní to vyměnit za dobré mínění lidí o vás?“

„Vedení není o titulech, pozicích nebo vývojových diagramech. Jde o jeden život ovlivňující druhý.“

„Básník cítí se hloupým nejspíš tenkráte, když má napsat nad prostičkou lyrickou píseň titul.“

„Člověk by skoro věřil, když tak vidí, jak tituly ztrácejí cenu, že je na světě více cti; tak jako klesá cena peněz, když je více zlata.“

„Králové mohou rozdávat tituly, ale udělat slušného člověka nemohou.“

„Člověk není pouhý organismus, ale nositel absolutních hodnot. V tomto titulu je posvátný, ať jsou jeho věk, jeho pohlaví, jeho rasa, jeho barva, jeho národnost jakékoliv.“

„Že je člověk „disidentem“, se obvykle dozvídá a uvědomuje si to, až když už jím dávno je; toto postavení je důsledkem jeho konkrétních životních postojů, vedených úplně jinými motivy než získat takový či onaký titul.“

„Co je jméno císaře? Slovo jako každé jiné. Kdybych se před budoucnost nemohl postavit s jinými tituly než je tento, vysmála by se mi do očí.“

„Tituly povznášejí průměrné lidi, uvádějí v rozpaky vynikající a jsou znesvěcovány lidmi bez ceny.“

„Musíme vědět, že jsme stvořeni k větším věcem než k tomu, abychom byli pouhým číslem na světě, že tu nejsme pro diplomy a tituly, pro tu či onu práci. Byli jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni.“

„Bůh tě nebude posuzovat skrze medaile a tituly, ale skrze jizvy.“

„Já si myslím, že národní umělec jako takový je titul, o kterém je těžko mluvit, protože národním umělcem může být podle mého názoru, když umřel a když součet jeho práce leží na stole, na stole národa, a národ si tý práce váží, akceptuje ji, uzná, že ten člověk něco pro ně udělal. A pak ten národ může říct ano, toto je náš národní umělec. Ale když se usnáší o národním umělectví skupina žijících spoluobčanů, ať jsou jakýkoliv, tak je to furt jenom osobní mínění té skupiny. A nemá to s národním umělectvím vůbec co dělat. A je to jenom titul, jenom metál, s kterým se dá kupčit. A proto já si myslím, že národní umělectví je spíš taková komická záležitost. (…) Zas na druhý straně uznávám, že lidi, já nerad říkám lid, protože to je taková více méně štampilka dneska, na celém světě, ale lidi to mají rádi, protože je to velice lidský. A taky by nemělo smysl se proti tomu bouřit, nebo to zesměšňovat, protože bych v první řadě zklamal ty, kterým se to líbí, který mi to přejou.“