Týkající se: studna

„Skutečnost, že žijeme na dně hluboké gravitační studny, na povrchu plynem pokryté planety, která obíhá ve vzdálenosti 150 milionů kilometrů kolem jaderné ohnivé koule, a myslíme si, že je to normální, očividně vypovídá něco o tom, jak pokřivený je náš pohled.“

„Je hloupost kopat studnu až tehdy, když hrdlo svírá žízeň.“

„Snad ten profesor mne utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne že jen hluboké studny.“

„Pravda je až na dně studny, která nevysychá.“

„Co je strach z chudoby jiného než chudoba sama? Není obava ze žízně, když je studna plná, samotnou žízní, jež se nedá uhasit?“

„Kopat studny je povznáší víc než stavět pyramidy.“

„Vodu neoceníme, dokud nám nevyschne studna a to platí o všem v životě.“

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.“

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…““Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.“Poušť je krásná…,“ dodal.A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic…A přece něco září v tichu…“Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…“Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!““