Týkající se: srdce

„Nemohu déle mlčky naslouchat. Musím s Vámi mluvit pomocí takového prostředku, jaký mám po ruce. Rozrýváte mi duši. Napolo zoufám, napolo doufám. Neříkejte mi, že je příliš pozdě, že ten vzácný cit je navždy pryč. Znovu Vám nabízím své srdce, které pro Vás tluče ještě víc, než když jste je před osm a půl rokem téměř zlomila. Nesmíte říkat, že muž zapomíná rychleji než žena, že jeho láska dříve pohasne. Nemiloval jsem nikoho než Vás. Byl jsem snad nespravedlivý, byl jsem malicherný a uražený, věrný jsem však byl vždycky, jen kvůli Vám jsem přijel do Bathu. Jen na Vás myslím, jen pro Vás dělám plány. – Nepoznala jste to? Cožpak jste neporozuměla mé touze? – Nebyl bych čekal ani těch deset dní, kdybych byl mohl číst ve Vašich citech tak, jako Vy jste prohlédla ty moje. Mohu stěží psát. Každým okamžikem slyším něco, co mě rozechvívá. Tlumíte hlas, já však dovedu zachytit jeho zvuk, který by jiní nerozeznali. Vy předobré, ušlechtilé stvořeí! Jste k nám opravdu spravedlivá. Věříte, že muži jsou schopni opravdové náklonnosti a stálosti. Věříte, že já jsem z nich nejhorlivější a nejvěrnější.“

„Když jsem ho poprvé uviděla, mé srdce bylo nenávratně pryč.“

„Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul. Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by asi těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí. Co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty. Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá.“

„… já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru, tak dlouho až ta myšlenka se ve mně rozplývá, tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.“

„Houba na mořském dně, když se dosyta napila vody, nemůže jí do sebe již více sát. Ale ne tak srdce člověka. To je schopno trpět do nekonečna.“

„Člověk se pozvedá výš jen srdcem.“

„Každý z nás má v srdci královskou komnatu; já jsem ji zazdil, není však zamčena.“

„Všechno odchází, všechno pomíjí, voda teče a srdce zapomíná.“

„Chytří lidé poslouchají, co jim radí hlava, hloupí poslouchají, co jim říká srdce. Buďte hloupí.“

„Laboratoře a knihovny, sály a kolonády a klenutí a učené přednášky – to všecko nebude k ničemu, bude-li chybět moudré srdce a vidoucí oko.“

„Přestože je slunce tak jasné, v srdcích všech bytostí je tma, kterou může rozptýlit jen Boží milost.“

„Bytost dobrého srdce vidí všude dobrotu a člověk špatný zase jen samou špatnost, neboť člověk má tendenci vidět v druhých odraz sebe sama.“

„To, že dáte celé srdce jednomu člověku, vás nenutí, abyste dali druhému méně. Naopak, každý z nich pak dostává víc. Neboť milujete-li pouze svého přítele a nikoho jiného, nabízíte mu vlastně dosti malé srdce. Když ho dáte i ostatním, váš přítel na tom jedině získá.“

„Dolů – neustále dolů se šinulo. Začal jsem s bláznivou rozkoší porovnávat rychlost s jakou klesalo, s rychlostí, jakou kmitalo. Doprava – doleva – daleko vzhůru – se skřekem zatracence! S kradmým skokem tygra rovnou k mému srdci! Chvíli jsem se smál, chvíli zoufale naříkal, jak ta nebo ona představa ve mně převládala. Dolů – neodvratně, neúprosně dolů!“

„Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.“

„I ten nejotrlejší člověk má v srdci struny, které ho rozechvějí, jakmile se jich dotknete. I člověk nadobro rozvrácený, jemuž je život i smrt pro smích, přestává s některými věcmi žertovat.“

„Nikdy jsem nebyl opravdu šílený, kromě okamžiků, kdy se někdo dotkl mého srdce.“

„Kdo odemne nic nechce, s tím bych srdce rozdělil.“

„Vést druhé je záležitost srdce, ne hlavy.“

„Život lidský je krátký. Má-li kdo tvrdé srdce, tvrdé jsou i jeho činy. A tomu celý svět přeje, pokud je živ, aby jen neštěstí zasáhlo jej.“