Týkající se: princ

„Princ Ludvík padl a s ním padlo i Prusko.“

„Princ Charles je u stolu velmi rozpustilý, chtě nechtě hází kolem sebe salátem. Vůbec se mi nezdá tak naškrobený“

„Tehdy jsem hrával prince, kteří jezdí na bílém koni a recitují romantické verše. Nepředstavoval jsem si, že budu číst scénáře, kde stojí – Děda leží v posteli a mlčky civí do stropu.“

„Láska je jen hra na slepou bábu – rozhodně to není pohádka o statném princi na bělouši a krásné princezně ze šípkového sadu.“

„Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.“

„Ty jsi podivné zvíře, tenké jako prst… ale mocnější, než prst krále.“

„Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se vás zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají.“

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.“

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá… Lidé zapomněli na tuto pravdu, ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži.“

„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

„Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát, autorita je založená především na rozumu.“

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…““Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.“Poušť je krásná…,“ dodal.A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic…A přece něco září v tichu…“Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…“Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!““

„Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk jednu polkne nemusí týden pít.„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“„A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?“„Co kdo chce…“Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…“

„Malý princ odběhl podívat se znovu na růže. „Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít … ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval… Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.““

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody. Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

„Květiny nesmíte nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit.“

„Víš, když je člověku moc smutno, má rád západy slunce…“

„Opravdu mohla Sněhurka už napořád šťastně žít, jestliže princ věděl, že nějakou dobu sdílela domácnost se sedmi velmi malými muži? Ani náhodou. Při každé rodinné hádce by jí to určitě připomněl.“