Týkající se: příliv

„Ve věcech lidských je čas přílivu, jenž chycen v proudu vede ku štěstí… Ano, vlny se valí ke břehu – ale opět se odlévají – a mohou nás strhnout sebou.“

„Zdálo se, že jediné starosti by mu mohly působit sklony malých věcí rotovat kolem něj a občasný příliv.“

„Srdce člověka je velmi podobné moři, má své bouře, má své přílivy a ve svých hloubkách má i své perly.“

„Při přílivu nebo odlivu budu vaším přítelem … budu vaším přítelem!“

„Bylo už dávno jasné, že hlavní je ten sloup. Příliv se střídal s odlivem, ale sloup tam byl stále. Jenom ho občas nebylo vidět. Bez něj by nebyl ani žádný příliv a odliv.“

„Kdykoli vyjdu ze dveří, narovnám se, nesu hlavu hrdě vzhůru a zhluboka se nadechnu. Dopřeji si doušek slunečního svitu, pozdravím své přátele s úsměvem a mám srdce na dlani. Neobávám se, že bych byl nepochopen a neztrácím ani minutu tím, že bych přemítal o svých nepřátelích, soustředím se na to, čeho chci dosáhnout, a aniž bych ztrácel směr, zamířím rovnou ke svému cíli. Myslím na velké a vznešené věci, kterých chci rád vykonat, a pak, jak budou plynout dny, docela mimoděk využiji, všechny příležitosti, které vedou k naplnění mých cílů, právě tak jako bere mořský korál z přílivu a odlivu svou sílu k životu. Představuju si, jaký chci být: schopný, svědomitý, užitečný, a samo myšlení mě přemění k tomu obrazu… Pamatuji si že myšlenka vládne tělu. Zachovávám si správné duševní rozpoložení, jsem odvážný, upřímný a milý. Správně myslet znamená totéž, co tvořit. Všechny věci přicházejí skrze naše touhy a naše upřímné modlitby jsou pak vyslyšeny. Stáváme se tím, nač se naše srdce pevně upnulo v představách. Narovnám se a nesu hlavu hrdě vzhůru. Jsme samými bohy v zárodku.“

„Láska není rybník, ve kterém pořád můžeme hledat svůj obraz. Má příliv a odliv. A jsou v něm vraky a potopená města a chobotnice a bouře a truhly se zlatem a perly. Ale perly, ty leží hluboko.“