Týkající se: pravost

„Pro zrození lásky je třeba, aby nebyla na překážku ošklivost. Milenec však brzy dospívá k tomu, že shledává svou milenku krásnou právě v té podobě, jakou má, aniž si myslí na pravou krásu.“

„Neklid duše neodstraňuje a pravou radost nezpůsobí ani sebevětší bohatství, ani úcta obecného množství, ani nic, co by souviselo s bezmeznými žádostmi.“

„Vždycky nazývej věci jejich pravým jménem. Pokud by ses ho bál vyslovit, o to větší z nich budeš mít strach.“

„Schopnost nadšení – spoj vždycky se smyslem pro pravou míru.“

„Věčnost není nekonečně dlouhý čas, nýbrž pravý opak času, bezčasí.“

„Láska tě nezbaví touhy, ale objasní ti její pravý cíl.“

„Malé světlo může člověku ukázat pravou cestu, velké ho může oslnit, zmást a svést.“

„Každá kniha má v našem životě svůj čas, svou pravou chvíli. Čteme-li ji dříve, neporozumíme jí nebo ji pochopíme špatně: Čteme-li ji později, cítíme, že jsme promeškali dobu, kdy nám mohla dát mnohem více.“

„Aforizmus se podobá drahokamu, který získává cenu svojí jedinečností a přináší pravý požitek v malých dávkách.“

„Milenec brzy dospívá k tomu, že shledává svou milenku krásnou právě v té podobě, jakou má, aniž myslí na pravou krásu.“

„O počtu pak všech předurčených lidí, jaký jest, praví někteří, že tolik bude z lidí spaseno, kolik andělů padlo. Někteří však, že tolik bude spaseno, kolik andělů zůstalo. Někteří však, že tolik z lidí bude spaseno, kolik andělů padlo a nad to tolik, kolik andělů bylo stvořeno. Ale lépe se řekne, že „jedinému Bohu je znám počet vyvolených, určený pro místa v blaženosti na výsosti“.“

„Běžná zkušenost nám praví, že knihu je nutno číst od první věty k poslední a že obraz můžeme přijmout prvním a často i jediným pohledem. Jako většina běžných zkušeností i tato je mylná. Taky obraz je nutno číst. A pokud jde o působivost, je to, řekl bych, jak kdy a jak pro koho. Jsou vnímatelé, na které působí silněji obraz a naopak – někdo je zasahován především četbou.“

„Lidé si matou vážné a vážené. A nevážné považují za znevažování. Leč pravý opak je pravdou. Ti, na které dopadne laskavý paprsek humoru jsou polidštěni a povýšeni – aspoň v očích a v srdcích těch, kdo povýšení a polidštění chápou jako vnitřní proces a ne jako služební postup.“

„Nebraňte grafomanovi psát levou nohou! Není to horší, než kdyby psal levou rukou. Ale nedopusťte, aby psal pravou rukou!“

„Ti, kteří ženy líčí a upravují, se nedopouštějí žádné nepravosti. Neztrácíme totiž mnoho, nevidíme-li je v jejich přirozené podobě.“

„Patři na nebesa, na zemi, na moře; na vše, co září v nich či nad nimi; na všechno, co se plazí, létá či plave; všechno má tvary, protože všechno má čísla. Odejmi jim číslo, a nebudou ničím… Ptej se, co se ti líbí na tanci, a číslo odpoví: „Hle, já to jsem.“ Zkoumej krásu tělesných tvarů, a najdeš, že vše je na svém místě díky číslu. Zkoumej krásu tělesných pohybů, a nalezneš, že vše se děje v pravý čas díky číslu.“

„Stoikové praví: „Musíte se pohroužit sami do sebe, tam najdete spočinutí.“ Není to pravda. Jiní praví: „Vyjděte ze sebe a hledejte štěstí v rozptýlení.“ Ale není to pravda: dostaví se nemoci. Štěstí není ani mimo nás ani v nás. Je v Bohu a mimo nás i v nás.“

„Odkud to, že kulhavý člověk nás nepopuzuje, a kulhavý duch nás popuzuje? Proto, že kulhavý člověk uznává, že jdeme zpříma, a kulhavý duch praví, že kulháme my; Kdyby toho nebylo, měli bychom k němu útrpnost a nikoli hněv.“

„Pravý smysl bohatství tkví v tom, aby z něho bylo štědře rozdáváno.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“