Týkající se: okolnost

„Okolnosti nemohou změnit život člověka. Jeho postoj jej změnit může a mění.“

„Měň sám sebe pomalu a s radostí. Okolnosti se změní okamžitě a nepředstavitelně.“

„Dobrý úmysl může změnit mnohé okolnosti.“

„Pravá vnitřní radost vzniká sama od sebe. Není závislá na vnějších okolnostech ani na vnějším úspěchu.“

„Pravá vnitřní radost vzniká sama od sebe. Není závislá na vnějších okolnostech ani vnějším úspěchu.“

„Překážky v nás vyburcují vlohy, které by za příznivějších okolností zůstaly dřímat.“

„Změnou svého postoje můžete často změnit okolnosti.“

„V žádném věku bych se nemohla spokojit s tím, sednout si jen tak ke krbu a dívat se kolem. Život je určený k tomu, aby se prožil. Zvědavost musít být neustále přítomná. Nikdy a za žádných okolností se nesmíme k životu otočit zády.“

„Spánek je prospěšný za všech okolností, ale v posteli je člověku nejlíp.“

„Píše-li autor předmluvu k svému vlastnímu dílu, sugeruje v ní čtenáři nenápadně polehčující okolnosti, které má brát v úvahu.“

„Lži se za příznivých okolností stávají legendami.“

„Člověk je ztělesněná nejistota a každý konečný úsudek o něm je falešný. Změna lidského charakteru, nestálost v citovém životě je přirozenou vlastností člověka. Vždyť se mění s počasím, okolnostmi, tělesnými podmínkami, jeho zájmy, schopnostmi, názory a zvyky. Člověk vidí věci různě. Je stálý ve své nestálosti a nestálý ve své stálosti, nesnáší ponurou ctnost pravidelnosti, miluje rozmanitost, je takový i onaký, ze všech stran nekonečný, můžeme o něm pronášet protikladná určení, je to ztělesněný rozpor. Jeho dnešní já je jiné než včerejší, v jeho životě není totožných okamžiků, jeho individualita není dána, je to vyvíjející se struktura, přecházející z jednoho stavu do druhého.“

„Tělesná láska neuspokojuje člověka v duši a dokonce ani jeho tělo v smyslech. Důkazem toho je, že ji neustále vyhledává na jiných místech a za jiných okolností.“

„Nikdy si nejsme jisti, že se nějaká nová idea nezmocní buď nás samých, anebo našeho souseda. Víme právě tak z nové historie jako ze staré, že takové ideje bývají často tak zvláštní, ba tak podivné, že nad tím zůstává rozum stát. Fascinace, která je téměř vždy s takovou ideou spojena, vytváří fanatickou posedlost, která způsobuje, že všichni disidenti, to jest lidé, kteří smýšlejí jinak – zcela lhostejné, jak dobrý úmysl mají nebo jak jsou rozumní – jsou upalováni zaživa, stínáni nebo masově sprovozeni ze světa modernějším kulometem. Nemůžeme se ani utěšovat myšlenkou, že něco takového patří dávné minulosti. Bohužel se zdá, že k přítomnosti nejen náleží, ale že je lze v obzvláštní míře očekávat ještě od budoucnosti. “Homo homini lupus” (Člověk člověku vlkem) – to je smutný, ale věčně platný výrok. Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se však na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podpořena a vylákána vytvořením masy.“

„Nikdo rozumný nepopře, že organizace naší společnosti, nazvaná stát, pociťuje nejen živou potřebu získat větší autoritu, ale i okolnosti ji k tomu nutí. Děje-li se to s dobrovolným souhlasem na základě vědomého pochopení občanů, dociluje se tím jen žádoucí stav. Děje-li se to ale z pohodlnosti, aby bylo možno vyhnout se obtížným rozhodnutím, nebo z nevědomosti, pak jednotlivec upadá do jistého nebezpečí, že bude jako odpovědný člověk odepsán. Stát se ale pak nebude v ničem lišit od žaláře či termitiště.“

„(o Časnačajovi) lord Odkragli, jeden z představených cechu později řekl: „Bylo nám ho líto, protože přišel v mladém věku za nejasných okolností o oba rodiče. Myslím, že když se na to teď podívám zpětně, měli jsme se nad tím trochu důkladněji zamyslet…““

„O Ankhu se dalo říci, že je tekutý jen proto, že se pohyboval jen o něco rychleji než okolní zem. Obsah zvráceného žaludku mohl pravděpodobně způsobit, že hodnota jeho průměrného znečištění se snížila.“

„Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.“

„Nevěřím v náhodu nebo shodu okolností. Věřím v klamné já, což znamená, že věřím, že věci, o kterých přemýšlím, mění svět kolem mě a mají za následek události, jež se jeví jako shoda náhod.“

„Osobnost se buduje z určitého, jedinečného souladu a nesouladu s okolním světem.“