Týkající se: nezkušenost

„Nedůvěřuj každé cizí myšlence, která není v plné shodě s tvou vlastní zkušeností.“

„Básnické metafory jsou zduchovnělé plody konkrétních zkušeností.“

„Dítě má jen myšlenky. Tušeními však nás zatěžují teprve pozdější zlé zkušenosti.“

„Vyhýbám se každému, koho nazývají nepopsaným listem. Stránky života každé bytosti bývají hustě popsány zážitky, dojmy, náladami, nadějemi a zkušenostmi.“

„V mládí člověk nabývá zkušeností, které teprve ve stáří dovede ocenit.“

„Běžná zkušenost nám praví, že knihu je nutno číst od první věty k poslední a že obraz můžeme přijmout prvním a často i jediným pohledem. Jako většina běžných zkušeností i tato je mylná. Taky obraz je nutno číst. A pokud jde o působivost, je to, řekl bych, jak kdy a jak pro koho. Jsou vnímatelé, na které působí silněji obraz a naopak – někdo je zasahován především četbou.“

„Klukovství není spojeno s s léty. Nemusí končit v určitém věku či po jistých zkušenostech. Klukovství je schopnost. Je to dar. Může být pašováno životem až do pozdních let, nemusí nás opustit, pokud je neopustíme sami, pokud je nezradíme, pokud se za ně nezačneme stydět – před svým okolím či sami před sebou.“

„Znám jednoho bankéře, který byl třicet let ředitelem banky. Žádný druhý bankéř v Massachusetts neměl tolik zkušeností jako on. Jednoho dne vyhlásila banka konkurs. Mohu vás ubezpečit, kdybych měl někdy vstoupit do podnikání v bankovnictví, tohoto muže bych nezaměstnal, i kdyby měl ještě desetkrát větší zkušenosti než ostatní uchazeči.“

„Člověk totiž věří tomu, co chce považovat za pravdivé. Protože nemá dost trpělivosti k objevování, zavrhuje věci nesnadné, dále věci střízlivé, jež jdou do větší hloubky, neboť je pověrčivý. Zamítá rovněž světlo zkušenosti, protože je pyšný a nadutý, aby se nezdálo, že v mysli prodlévá u věcí nepotřebných a pomíjejících, dále odmítá věci paradoxní, poněvadž podléhá běžnému mínění.“

„Úspěch životní závisí od množství nejrůznějších vědomostí a zkušeností v mnohém oboru. Znáti jednu věc dokonale ze všech stran, oblíbiti si jenom ji, věřit v ni a věnovat se jí mozkem a srdcem vytrvale bez výhrad, s myšlenkou jenom na ni uléhat, s myšlenkou na ni vstávat, poznat vše, co ji podrývá půdu, co ji škodí, krátce soustřediti se – to jest cesta k úspěchu.“

„Musíte začít se zákaznickými zkušenostmi a pracovat směrem zpět k technologii.“

„Svět duchů ostatně nikdy nebyl objevem, jako například objev rozdělávání ohně třením, byla to zkušenost nebo uvědomění si reality, která si s realitou materiálního světa v ničem nezadala. Pochybuji o tom, zda vůbec existují primitivové, kteří neznají „magické působení“ nebo „magickou substanci“. („Magický“ je pouze jiný výraz pro „psychický“.)“

„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Je přirozené, že životní úsek mládí může prostřednictvím dalekosáhlého uznání pudové stránky získat. Může například získat právě uznání sexuality, jejíž neurotické vytěsnění člověka v nehorázné míře vzdaluje životu nebo ho nešťastně přímo vnutí do nanejvýš nevhodného života, s nímž se pak přímo musí znesvářit. Oprávněné přijetí a uznání normálních pudů přivádí mladého člověka k životu a sloučí ho s osudy, jež ho vedou dále k nezbytnostem a s tím spojeným nutným obětem a výkonům, které posilují jeho charakter a utvářejí jeho zkušenost. Naproti tomu pro dospělého člověka ve druhé polovině života, jak je obecně známo, nepřetržité rozšiřování života už zřejmě není tím správným principem, poněvadž sestup v životním odpoledni vyžaduje zjednodušení, omezení a zvnitřnění, to znamená individuální kulturu.“

„Se stářím přichází zkušenost.“

„Moudrost vychází ze zkušenosti. Zkušenost je často výsledkem nedostatku moudrosti.“

„Ze zkušeností herce.: je lehčí být lvem na jevišti než člověkem v každodenním životě.“

„Láska je možná jen tehdy, kdy dva lidé navážou styk z centra své existence, tedy, když každý z nich prožívá z centra své existence sám sebe. Jen tato ‚centrální zkušenost‘ je lidská realita, jen v ní je živost, jen v ní je základ lásky.“

„Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné „důvody“. Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat.“