Týkající se: nevědomí

„Lidé si nijak nemohli pomoci od smrti, bídy, nevědomosti, a tak je napadlo, že na to nebudou myslet, aby měli pocit štěstí.“

„Vznik lidského vědomí z neurofyziologické činnosti mozku je nepochopitelný.“

„Prakticky to znamená, že mladému člověku je dáno jen neúplné poznání druhého i sebe sama, a proto může znát motivy druhého člověka i své vlastní jen nedostatečně. Zpravidla jedná většinou na základě nevědomých motivů. Subjektivně se mu přirozeně zdá, jako by byl vědomý, neboť člověk vždycky přeceňuje obsahy, které jsou právě vědomé, a je i zůstane překvapivým objevem, že to, co považujeme za konečně dosažený vrchol, je ve skutečnosti jen nejnižší stupeň velmi dlouhého schodiště.“

„V nevědomí ženy lze tedy očekávat podstatně jiné aspekty, než jaké nacházíme u muže. Mám-li nyní říci jedním slovem, kde jev tomto ohledu rozdíl mezi mužem a ženou, čím je animus charakteristický oproti anime, mohu říci jen: jako anima vyvolává nálady, tak animus vyvolává mínění, a tak jako nálady u muže vystupují z temného pozadí, tak mínění u ženy spočívá na stejně nevědomých, apriorních předpokladech.“

„Primitiv si minimálně uvědomuje sám sebe a současně se maximálně vztahuje k objektu, který na něj dokonce může vyvíjet přímý magický nátlak. Celá primitivní magie a náboženství spočívají v těchto magických vztazích k objektu, jež. se neskládají z ničeho jiného, než z projekcí nevědomých obsahů na objekt.“

„Chyby jsou, koneckonců, základem pravdy, a pokud člověk neví, co nějaká věc je, je to přinejmenším zvýšení vědomostí, pokud ví, co to není.“

„Dogma není svévolným výmyslem ani jedinečným zázrakem, jak bývá líčeno za zřejmým účelem jeho vyzvednutí z přírodních souvislostí. Ústřední křesťanské představy tkví svými kořeny v oné gnostické filosofii, která se podle psychologických zákonů musela vyvinout právě v době, kdy se klasická náboženství stávala obsolentními. Gnóze se zakládá na vnímání symbolů nevědomého procesu individuace, který nastupuje vždy, jakmile se nejvyšší kolektivní představy ovládající lidský život začnou rozpadat. V takové době se nutně objevuje celá řada jedinců, kteří jsou vyšší měrou uchváceni numinózními archetypy, jež se tlačí na povrch, aby vytvořili novou dominantu. Uchvácení se projevuje takřka bez výjimky ve skutečnosti, že lidé jimi zasažení se s jejich obsahy identifikují. Roli, která jim byla vnucena, nechápou jako působení nových obsahů, které je třeba ještě rozpoznat, ale svým životem je vzorově znázorní a stávají se tak proroky a reformátory. Pokud archetypický obsah křesťanského dramatu byl s to uspokojivě vyjádřit zneklidněné a dotírající nevědomí mnoha lidí, povýšila ho „shoda všech“ (consensus omnium) na všeobecně závaznou pravdu, ovšem nikoli nějakým úsudkovým aktem, ale daleko účinnější iracionálnější uchváceností.“

„Co se od našich vzorů můžeme naučit, je především ta skutečnost, že duše skrývá obsahy nebo je vystavena vlivům, jejichž asimilace se pojí s největšími nebezpečími. Když tedy staří alchymisté své tajemství připisovali hmotě a Faust ani Zarathuštra nás nikterak nepovzbuzují k tomu, abychom je k sobě přičlenili, nezbývá asi nic jiného, než ten arogantní nárok vědomí, aby bylo samo duší, odmítnout a přiznat duši skutečnost, již našimi současnými rozumovými prostředky nejsme schopni pochopit. Nepovažuji za tmáře toho, kdo přizná svou nevědomost, nýbrž toho, jehož vědomí není ještě ani tak vyvinuto, že o své nevědomosti nic neví. Jsem toho názoru, že alchymistické očekávání, že z hmoty lze zhotovit filosofické zlato nebo všelék nebo zázračný Kámen, je sice na jedné straně iluzí (jejíž příčinou je projekce), ale na straně druhé odpovídá psychickým skutečnostem, jimž v psychologii nevědomí připadá velký význam. Alchymista totiž, jak dokazují texty a jejich symbolika, projikoval proces individuace do chemických procesů proměny.“

„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“

„Když mluvím o „provokování“, nemám tím na mysli, že by nevědomí bylo do jisté míry uraženo a – jako staří bohové – ze žárlivosti nebo ze msty člověku učinilo příkoří. Myslím tím spíš cosi jako psychickou dietní chybu, která vyvede mé zažívání z rovnováhy. Nevědomí reaguje automaticky jako můj žaludek, který se obrazně řečeno na mně mstí. Když si osobuji moc nad nevědomím, tak je to psychická dietní chyba, nepřípadný postoj, jemuž by se člověk měl v zájmu svého vlastního blaha raději vyhnout.“

„Proti tomu vyvinulo vědecké krédo naší doby pověrčivou fobii vůči fantazii. Skutečné je však to, co působí. Fantazie nevědomí účinkují – o tom není dovoleno pochybovat. I ten nejmoudřejší filosof může být dokonalou obětí naprosto pitomé agorafobie. Naše famózní vědecká realita nás ani v nejmenším nechrání před takzvanou irealitou nevědomí. Něco za závojem fantastických obrazů působí, ať už tomuto něčemu dáváme dobré nebo špatné pojmenování. Je to něco skutečného, a proto se také jeho životní projevy musí brát vážně. Napřed je ale třeba překonat tendenci ke konkretizování, jinými slovy, jakmile přistoupíme k otázce výkladu, nesmíme brát fantazie doslova. Ano, pokud fantazii právě prožíváme, musíme ji brát více než doslova. Když jí však chceme porozumět, nesmíme zdání, totiž fantazijní obraz, považovat za to, co působí z pozadí. Zdání není ta věc sama, ale pouze její výraz.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Moře je symbolem kolektivního nevědomí, neboť pod zrcadlící se hladinou skrývá netušené hlubiny. Ti, kteří stojí za ním, stínové personifikace nevědomí, vpadli jako záplava na pevninu (terra firma) vědomí. Takové vpády jsou nepříjemné, protože iracionální a pro postiženého nevysvětlitelné. Znamenají závažnou alteraci osobnosti, protože okamžitě tvoří trýznivé osobní tajemství, které postiženého odcizuje od jeho okolí a zcela jej od něho izoluje. Je to něco, „co nelze nikomu říci“. Člověk se totiž obává, že bude podezírán z duševní abnormity; s určitým oprávněním, vždyť u duševně nemocných se děje něco podobného. Nicméně od intuitivně chápaného vpádu až k patologickému přemožení je ještě dlouhá cesta; to ale laik neví.“

„Nikdy si nejsme jisti, že se nějaká nová idea nezmocní buď nás samých, anebo našeho souseda. Víme právě tak z nové historie jako ze staré, že takové ideje bývají často tak zvláštní, ba tak podivné, že nad tím zůstává rozum stát. Fascinace, která je téměř vždy s takovou ideou spojena, vytváří fanatickou posedlost, která způsobuje, že všichni disidenti, to jest lidé, kteří smýšlejí jinak – zcela lhostejné, jak dobrý úmysl mají nebo jak jsou rozumní – jsou upalováni zaživa, stínáni nebo masově sprovozeni ze světa modernějším kulometem. Nemůžeme se ani utěšovat myšlenkou, že něco takového patří dávné minulosti. Bohužel se zdá, že k přítomnosti nejen náleží, ale že je lze v obzvláštní míře očekávat ještě od budoucnosti. “Homo homini lupus” (Člověk člověku vlkem) – to je smutný, ale věčně platný výrok. Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se však na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podpořena a vylákána vytvořením masy.“

„Zde vznikají obrazy „božských“ bytostí, které jsou zčásti lidské, zčásti zvířecí povahy. Způsob, jakým se tyto postavy objevují, závisí na zaměření vědomí, je-li zaměření vůči nevědomí negativní, budí zvířata strach, je-li zaměření pozitivní, pak jsou to například „pomáhající zvířata“.“

„Sny jsou reakcí na náš vědomý postoj, a to stejně jako když reaguje tělo na to, jestliže se přejíme nebo s ním nějak špatně zacházíme. Sny jsou přirozená reakce sebereagujícího psychického systému.“

„Proti démoničnosti vnitřního světa chrání náboženská forma, dokud má církev autoritu. Ochrana a jistota má cenu jen do té míry, pokud život příliš neomezuje, a převaha vědomí je rovněž žádoucí jen tak dlouho, dokud se tím život příliš nepotlačuje a neznemožňuje. Život je vždy plavbou mezi Skyllou a Charybdou.“

„Nikdo rozumný nepopře, že organizace naší společnosti, nazvaná stát, pociťuje nejen živou potřebu získat větší autoritu, ale i okolnosti ji k tomu nutí. Děje-li se to s dobrovolným souhlasem na základě vědomého pochopení občanů, dociluje se tím jen žádoucí stav. Děje-li se to ale z pohodlnosti, aby bylo možno vyhnout se obtížným rozhodnutím, nebo z nevědomosti, pak jednotlivec upadá do jistého nebezpečí, že bude jako odpovědný člověk odepsán. Stát se ale pak nebude v ničem lišit od žaláře či termitiště.“

„Stín odpovídá negativní jáské osobnosti, zahrnuje tedy všechny ty vlastnosti, jejichž existence je trýznivá a politováníhodná. V tomto případě jsou stín a anima, protože jsou oba nevědomí, spolu kontaminovány, což sen znázorňuje jako „manželství“. Jestliže je existence animy (nebo stínu) uznána a nahlédnuta, dojde k oddělení obou postav, jako se to stalo v našem případě. Přitom stín je rozpoznán jako příslušný k já, anima ale jako nikoli příslušná k já.“

„Už jsem řekl, že samostatnost imaga zůstává nevědomá, neboť se ztotožňuje se samostatností objektu. Smrt objektu by tedy měla vyvolat zvláštní psychologické účinky, neboť objekt pak úplně nemizí – existuje v nehmatatelné formě dál. Víme, že to tak opravdu je. Nevědomé imago, jemuž neodpovídá žádný objekt, se stává duchem mrtvého a má na subjekt účinky, které nelze chápat jinak než jako psychologické fenomény. Nevědomé projekce subjektu, jež převedly nevědomé obsahy na imago objektu a ztotožnily je s ním, přečkávají reálnou ztrátu objektu a hrají významnou roli v životě primitivů i všech kulturních národů minulosti i přítomnosti.“