Všechny emodži
Hry
Citáty
Blog
Home
»
možnost
»
Strana 12
Týkající se: možnost
„Pro člověka, který chce a má vědomosti, není nic nemožné. (Úvahy a projevy)“
„Až vyčerpáš všechny možnosti, pamatuj: Stále nejaká existuje!“
„Je jasné, že není možné vinit nějakou věc, protože jí někdo špatně užívá, ale jen toho, kdo jí špatně užívá.“
„Aby bylo možno dosáhnout dokonalosti, je třeba bojovat s hříchem až do poslední kapky krve.“
„Bůh nepřikazuje nemožné věci. Když však dává přikázání, připomíná, abys dělal, co můžeš, a prosil o to, co nemůžeš. A pak ti pomůže, abys mohl.“
„Láska je kompromis mezi velkými ideály a malými možnostmi.“
„To, že si člověk uvědomí bezesmyslnost pozemského života, jej nutí vsadit na to, že Bůh existuje, i přes nemožnost dokázat toto přesvědčení.“
„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“
„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“
„Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a kojící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno.“
„Nikdo rozumný nepopře, že organizace naší společnosti, nazvaná stát, pociťuje nejen živou potřebu získat větší autoritu, ale i okolnosti ji k tomu nutí. Děje-li se to s dobrovolným souhlasem na základě vědomého pochopení občanů, dociluje se tím jen žádoucí stav. Děje-li se to ale z pohodlnosti, aby bylo možno vyhnout se obtížným rozhodnutím, nebo z nevědomosti, pak jednotlivec upadá do jistého nebezpečí, že bude jako odpovědný člověk odepsán. Stát se ale pak nebude v ničem lišit od žaláře či termitiště.“
„Co se týče nejzákladnějších věcí, nic nevíme. Pouze, když si to přiznáme, bude možný návrat do rovnováhy.“
„Proto stále odhadujeme něco nového o sobě samých. Téměř každý rok se objeví něco nového, o čem jsme před tím nevěděli. Pořád si myslíme, že teď jsme u konce se svými objevy. Nikdy nejsme. Pokračujeme v objevování. že jsme to, tamto a jiné věci a někdy máme ohromující zážitky. To ukazuje, že část naší osobnosti je vždy ještě nevědomá, je to ona část, která stále ještě vzniká; jsme nedokončení, pořád rosteme a měníme se. Ale ta budoucí osobnost, kterou máme být za rok, je již zde, jenomže je zatím ještě ve stínu. Já je jako pohyblivý rámeček na filmu. Budoucí osobnost není ještě viditelná, ale pohybujeme se dál a zanedlouho dospíváme k pohledu na budoucí bytost. Tyto možnosti přirozeně patří k temné straně já. Jsme si dobře vědomi, čím jsme byli, ale nejsme si vědomi, co se z nás teprve stane.“
„Naše doba je epochou chaosu a rozkladu. Vše se stalo problematickým. Jak se to v takových stavech děje vždy, tlačí se nevědomé obsahy na hranice vědomí s cílem kompenzovat jeho nouzi. Stojí proto zato pečlivě sledovat všechny hraniční jevy, jakkoli temné se mohou zdát, aby v nich byly nalezeny zárodky možných nových řádů.“
„Je velmi nesnadné nalézt štěstí v sobě. A najít je jinde je nemožné.“
„Muž má dvě možnosti – buď ženu dokonale poznat, nebo ji milovat.“
„Líbí se mi být se svým partnerem v posteli, jezdit na Nortonu – a možná se mi nelíbí, a to je důvod, proč jsem na podlaze tak často -, hrát sport, být s přáteli a chatovat. A příroda. Je to úžasné být ztracen v poušti, nebo mezi vlnami přes surfovací prkno. Jsem milovník života.“
„Nemohu se stát součástí světa, kde muži své ženy oblékají do takových šatů, že vypadají jako děvy lehkých mravů. Kde neexistuje úcta nebo důstojnost a lidskému slovu se dá věřit, jenom když ho doplní o slib. Kde ženy nechtějí děti a muži nechtějí rodinu. Kde mladí považují sami sebe za úspěšné, když řídí auto jejich rodičů, a kde che každý, kdo má alespoň malou moc, demonstrovat, že ostatní nic neznamenají. Kde se lidé pokrytecky hlásí k víře v Boha s láhví alkoholu v ruce a bez sebemenší znalosti o náboženství. Kde je hlavní hodnotou žárlivost, ale pokora a skromnost se jeví jako nevýhoda. Kde lidé zapomněli na lásku, ale pouze se snaží vybrat si vhodného partnera. Kde lidé dávají peníze a čas do opravy svého auta, až vypadají tak pateticky, že to může schovat jen to drahé auto. Nemůžu být už součástí světa, který si hraje na to, že vám dává možnost výběru, ale ti, kteří si vyberou jinou cestu, ji nemohou svobodně následovat. Já si volím svou cestu, ale je škoda, že jsem nenašel porozumění od lidí, od kterých jsem ho čekal.“
„Co mě doopravdy zajímá je žít ze dne na den a být tak normální jak je to jen možné v tomto nekonvenčním prostoru.“
„Čím více možností se nabízí, tím větší je rozhodování.“
Předchozí
1
…
11
12
13
…
23
Následující