Týkající se: mnohost

„Mnozí lidé jsou tak uvězněni ve své mysli, že pro ně krása přírody vůbec neexistuje.“

„Mnohý muž se často zakouká do ženy a přece do ní obyčejně nevidí.“

„Ze ztráty dobré pověsti by si lidé pranic nedělali, kdyby nebyly s dobrou pověstí spojeny mnohé hmotné výhody.“

„Mnozí „důmyslní“ lidé mají velkou radost z toho, že prý se člověk vždy víc a více od přírody emancipuje. Vzdalování se od přírody by bylo fyzické chřadnutí, úplné odloučení byla by smrt!“

„Dobrý úmysl může změnit mnohé okolnosti.“

„Duchovnost neznamená pouhou toleranci. Není to ani pouhé přijetí. Je to pocit univerzálníjednoty. Náš duchovní život pevně a s jistotou buduje základy jednoty v mnohosti. Duchovnostneznamená pouhou vlídnost k jiným vírám v Boha. Je to naprosté uznání a přijetí víryostatních jako své vlastní.“

„Dokáže-li člověk dobře opakovat, co řekli jiní, obyčejně sám mnoho přemýšlel, pokud ovšem není jeho hlava pouhým krokoměrem. A takové jsou mnohé hlavy, které budí pozornost svou pamětí.“

„Spolykal mnohou moudrost, bylo to ale, jako by mu to šlo do nesprávné dírky.“

„Mnozí lidé čtou jen proto, aby nemuseli přemýšlet.“

„Mnozí lidé, když dosáhli bohatství, nezbaví se bídy, nýbrž ji jenom vymění za bídu ještě větší.“

„Mnohý člověk, boje se nouze, uchyluje se ze strachu před ní k činům, které ji nejspíše působí.“

„V žádném jiném zápase ani činnosti na tom neproděláš, vycvičíš-li lépe své tělo. Tělo je totiž nástroj, jehož lidé užívají, ať dělají cokoli, a je velmi důležité, aby byl tento nástroj dokonale připravený, ať ho bude použito k čemukoliv. I tam, kde se zdá, že upotřebení těla je nepatrné, totiž při myšlení, i tam mnozí dělají velké chyby právě proto, že jejich tělo není zdravé.“

„Mnozí vysoce vzdělaní nemají rozum.“

„Jestli se nebojíš jednoho, střez se mnohých.“

„Vědět a znát, to mnohý by chtěl, ale učit se nechce.“

„Můžeme odhadnout mnohé, ale nemůžeme odhadnout nic z myšlení a konání ženy.“

„Nerozum a demagogie jsou objekty, na které se člověk spolehnout nemůže. Mnozí vedoucí politikové jsou společensky bezvýznamní, charakterově podlí a pro svůj úřad naprosto nepřipravení. Někteří z nich jsou pouze levní demagogové, jiní zbohatlíci, kteří svůj politický mandát prostě koupili. Je dost i těch, kteří se řídí pouze nízkými stranicko-politickými předsudky a jinak nevědí zhola nic.“

„Úspěch životní závisí od množství nejrůznějších vědomostí a zkušeností v mnohém oboru. Znáti jednu věc dokonale ze všech stran, oblíbiti si jenom ji, věřit v ni a věnovat se jí mozkem a srdcem vytrvale bez výhrad, s myšlenkou jenom na ni uléhat, s myšlenkou na ni vstávat, poznat vše, co ji podrývá půdu, co ji škodí, krátce soustřediti se – to jest cesta k úspěchu.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil – kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě „přeneseny“ na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. „hříchů“ vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny“. On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, „On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“; „On, na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž…“ „… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Člověk se přirozeně nemůže od dětství osvobodit, aniž by se jím podrobně nezabýval, jak již dlouho víme z Freudových výzkumů. Čistě intelektuálním věděním přitom nelze ničeho dosáhnout. Účinné je pouze rozpomenutí se, které je zároveň znovuprožitím. Mnohé zůstane nevyřešené díky rychlému plynutí let a přemáhajícímu proudu věmů z právě odhalovaného světa. Od toho se člověk neosvobodil, nýbrž jenom vzdálil. Vrátí-li se tedy z pozdějších let zpátky k dětským vzpomínkám, nalezne tam ještě živé části vlastní osobnosti, které se ho pevně chytí, připojí se k němu a prosytí jej znovu pocitem dřívějších let. Tyto části jsou ale dosud ve stavu dětství, a proto silné a bezprostřední. Pouze jsou-li opět spojeny s dospělým vědomím, mohou pozbýt svůj infantilní apekt a mohou být upraveny. Vždy musí být nejprve prozkoumáno toto „osobní nevědomí“, to znamená musí dojít k jeho uvědomění, jinak nelze otevřít vstup ke kolektivnímu nevědomí.“