Týkající se: krása

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou… Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba.“
„Radost květin za oknem… Není to jenom radost z té krásy a něžnosti, ale taky radost z úspěchu při pěstování.“
„Na světě nejsou nejkrásnější věci, ale okamžiky.“
„Člověk ještě není dost dokonalý ani dost slušný, aby měl právo žít na něčem tak krásném, jako je země.“
„Slova mu byla něčím, co ubíralo na kráse tomu, co viděl.“
„Je úžasné, jak kompletní je klam, že krása je dobrota.“
„Všechna rozmanitost, všechen půvab, všechna krása života se skládá ze stínu a světla.“
„Hrdina, jehož miluji celou duší, byl, je a vždycky bude krásný – je jím pravda.“
„Upřímnost je dar právě tak vzácný jako inteligence a krása.“
„K čemu jsou krásné věci, nemůžeme-li je vidět milovanýma očima? Co dělat s krásou, ba i s radostí, neokoušíme-li je v srdci druhého?“
„Život je krásnější o to, co o něm lidé sní.“
„A přece je to krásné, když člověk vzpomíná, jak byl hloupý v mládí.“
„Je krásné spolu mlčet, krásnější spolu se smát.“
„Krása je totéž jako štěstí.“
„Děti se mají vychovávat tak, aby se později nevlekly smutně životem a aby nenechaly všechny poklady a krásy světa shnít jen proto, že by k nim nenalezly klíč.“
„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…““Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.“Poušť je krásná…,“ dodal.A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic…A přece něco září v tichu…“Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…“Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!““
„Vše, co je v člověku krásné, je očima neviditelné.“
„Jsou krásné, tyhle ženy, které nám zabránily stát se polobohy tím, že z nás dělají otce rodin, měšťáky, stroje na vydělávání peněz, když nás zajaly, nachytaly na iluze, že z nás udělají bohy. Nejsou krásné?“
„Nebyla sice tak štíhlá, krásná, elegantní, zdravá či šťastná, jak by snad být mohla, ale byla dost štíhlá, krásná, elegantní, zdravá a šťastná.“
„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“