Týkající se: konstrukce

„Skrze přítomný okamžik získáváte přístup k samotné energii života, která se tradičně nazývá Bůh. V momentě, kdy se od ní odvrátíte, Bůh se z vašeho života vytratí a zůstane vám jen mentální konstrukce Boha, v níž jedni věří a jiní popírají. Ale i víra v Boha je chabou náhražkou Boha jako živé skutečnosti, která se projevuje v každém okamžiku života.“

„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“

„Hra je živý organismus, a ne mechanická konstrukce… zápletka je zkáza příběhu, a proto i zkáza hry, která je především příběh… hra nikdy nemá mít zápletku, protože, má-li v sobě přirozený život, bude se konstruovat sama, jako rostlina když kvete, a to mnohem krásněji, než by ji dokázal vědomě konstruovat autor.“