Týkající se: jas

„Mysl je při tvorbě jako hasnoucí uhel, který jakýsi neviditelný vliv, třebas závan větru, probudí k přechodnému jasu. Tato síla vzniká zevnitř jako barva květiny, která bledne a mění se během svého vývoje. Vědomá část naší psychiky nedokáže předvídat, kdy se objeví ani kdy zmizí.“

„Když čteš povídky Antona Čechova, je ti jako jako ve smutný den pozdního podzimu, kdy je vzduch tak průzračný a tak ostře se v něm rýsují holé stromy, těsné domy, šediví lidé. Všechno je takové divné, opuštěné, nehybné a bezmocné … Autorův rozum osvětluje jako podzimní slunce s krutým jasem rozbité cesty, křivé ulice, těsné a špinavé domy, ve kterých se zalykají nudou a leností malincí, ubozí lidé a naplňují tyto své domy nesmyslným, ospalým shonem.“

„Hledejme své světlo ve svých citech. V nich je uloženo teplo, které má v sobě mnoho jasu.“

„Život nestačí, řekl motýl. Človek musí mít k němu sluneční jas, svobodu a malý kvítek.“

„Člověk je bytost tragická, podrobená mnohým slabostem, omylům, trápením a přece dychtivá zažehnávati v sobě a v sobě udržovati světlo, oheň prométheovský, svůj lidský jas.“

„Láska je dým, jímž vánek vzdechů točí, jas, je-li šťastna milujících očí, a je-li skormoucena, moře slz.“