Týkající se: hlubina

„To ne zlí, a nepoctiví padnou do hlubin! Ó ne, zlí, ale rozhodní a bezohlední tam svrhávají ty, kdož jsou mravní, čestní a ušlechtilí, avšak nerozhodní a plní zábran.“

„Nechápu, že některé ženy, které tak dobře znají neodolatelnou svůdnost ozdobných hedvábných punčoch, skvělé kouzlo barevných odstínů a čaromoc drahocenných krajek, schovaných v hlubinách intimní toalety, omamnou šťavnatost skrytého přepychu, rafinovaného spodního prádla, zkrátka všechny chytré jemnosti ženské elegance, nikdy nepochopí strašnou nechuť, jakou v nás vzbuzují nevhodná nebo hloupě něžná slova. Jsou chvíle, kdy se slova „miluji tě“ tak nehodí, že se vůbec nesluší.“

„Zamyslil se nad tím a uvědomil si, že ten neklid vyvěrá z nejasné a tajné postranní myšlenky, jaké tajíme i sami sobě a objevíme je jen, když prozkoumáme hlubiny svého srdce.“

„Přijmi mě do své náruče, to jsou hlubiny, přijmi mě do hlubin, nechceš-li teď, tak později.“

„Je pravda, že trocha filosofie vábí lidskou mysl k ateismu, ale hlubiny filosofie přivádějí lidského ducha zase k náboženství.“

„Nesmíme zapomínat na ty ve stínu. Diamanty se těží i z těch nejtemnějších hlubin.“

„Matky – hrozná děloha života, mlhovinné vaječníky v hlubinách věčnosti.“

„Bližní vedle bližního spíše couvají před hlubinami smutku než před propastmi sobectví.“

„Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci.“

„Při plném realismu najíť v člověku člověka… Nazývají mne psychologem: to není správné, jsem realista ve vyšším slova smyslu, tj. zobrazuji všechny hlubiny lidské duše.“

„Škoda, že jsi mrtvý, ty grázle. Škoda, že tě nemůžu vykopat a zabít znovu.“

„Člověk se zlomeným srdcem si myslí, že ho dálka vyléčí, ale to se mýlí. Čas je jediná konstanta a pro živé se nikdy nezastaví.“

„Pokud chceme vychovat přirozeného člověka, to ještě neznamená, abychom z něj udělali divocha a vyhnali ho do hlubin lesa; ale stačí, aby se nedal strhnout do víru spoločenského života, ani vášněmi, ani mínkami lidi, aby viděl vlastníma očima, cítil vlastním srdcem, aby se nedal vést žádnou autoritou, ale jen svým rozumem.“

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…““Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.“Poušť je krásná…,“ dodal.A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic…A přece něco září v tichu…“Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…“Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!““