Týkající se: chlapec

„A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se smějí dva chlapci. Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: „Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh jest mrtev!““

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…““Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.“Poušť je krásná…,“ dodal.A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic…A přece něco září v tichu…“Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…“Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!““

„Jste vy, chlapci, cháska! Ne v srdcích, v očích jen je vaše láska!“

„Žít je to poslední, nač má zaneprázdněný člověk čas, a není nic těžšího, než vědět, jak žít. Odborníků v jiných oborech je všude plno, některé z těchto nauk, jak se zdá, si osvojili úplní chlapci tak dobře, že by v nich mohli dávat i hodiny: žít se však musíš učit po celý život.“

„Ani malé děti, ani chlapci, ani pomatení se nebojí smrti. Je proto velká hanba pro člověka, jestliže mu rozum neposkytne stejný klid, k němuž vede nedostatek rozumu… Nepovažoval bys za nejhloupějšího ze všech člověka, který by plakal, že nežil před tisíci lety? Stejně hloupý je ten, kdo pláče, že za tisíc let nebude žít. Obojí ten čas nám nepatří. Nebudeš, jako jsi nebyl. Co pláčeš? Půjdeš tam, kam jde všechno.“