Týkající se: bezmocnost

„Humor je kvalita, kterou tenhle národ má, a tím řeší své komplexy, svá neštěstí, svou bezmocnost. Mnohokrát ho zachránil a proto bychom si jej měli vážit.“

„Když čteš povídky Antona Čechova, je ti jako jako ve smutný den pozdního podzimu, kdy je vzduch tak průzračný a tak ostře se v něm rýsují holé stromy, těsné domy, šediví lidé. Všechno je takové divné, opuštěné, nehybné a bezmocné … Autorův rozum osvětluje jako podzimní slunce s krutým jasem rozbité cesty, křivé ulice, těsné a špinavé domy, ve kterých se zalykají nudou a leností malincí, ubozí lidé a naplňují tyto své domy nesmyslným, ospalým shonem.“

„Nejmocnější síla je umět být bezmocný.“

„Lidé jsou bezmocní jen tehdy, jestliže to sami připustí.“

„Dlouho jsem pokládal pero za meč, ale nyní vidím naši bezmocnost.“

„Menšina je bezmocná, a pokud se podřizuje většině, není dokonce ani menšinou, ale je neporazitelná, když se do věci vloží celou svou vahou.“

„Dnešní pyšná ctižádost se zítra stane bezmocnou obětí sebe samé.“

„Ona cosi hledala a on cosi hledal, zuřivě, se zkřivenými tvářemi, zarývajíce hlavu jeden druhému do prsou hledali a jejich objetí a vzpínající se těla jim nedávala zapomenout, nýbrž připomínala jim povinnost hledat; jako když psi zoufale ryjí v zemi, tak se oni ryli ve svých tělech; a bezmocně, zklamaně, aby ještě nabrali zbytek štěstí, přejížděly jejich jazyky široce druhovu tvář.“

„Zákon o nachlazení: 1. Když je nachlazen muž, je ‚bezmocný‘. 2. Když je nachlazená žena, je to ‚jen posmrkávání‘.“

„Stará náboženství se svými vznešenými a směšnými, dobrotivými i krutými symboly nespadla z čistého nebe, nýbrž vzešla z lidské duše, která v nás žije i v této chvíli. Všechny ty věci a jejich praformy v nás žijí a mohou se na nás kdykoli se zničující silou vrhnout v podobě davové sugesce, proti níž je jednotlivec bezmocný. Naši strašliví bohové pouze změnili jméno, rýmují se teď na –ismus.“

„Bezmocné slunce a nezadržitelná rozpínavost noci.“

„Další charakterový rys sadisty tkví v tom, že ho vždy přitahují jen bezmocní, nikdy silní jedinci. Tak například zranit protivníka v boji dvou stejně silných jedinců není zdrojem sadistického potěšení, protože poranění v takové situaci není výrazem nadvlády nad obětí. Pro sadistický charakter existuje jen jedna věc hodná obdivu, a tou je moc. Obdivuje a miluje mocné, hrbí se před nimi, ale pohrdá bezmocnými, kteří se neumí bránit, a chce je ovládnout.“

„Situace, kdy jsme bezmocní, a proto jsme v nebezpečí zotročení, je stejně zlá jako situace, kdy máme moc, a proto nám hrozí nebezpečí odlidštění. Čeho se máme vyvarovat víc, je věcí náboženského, morálního nebo politického přesvědčení. Buddhismus, židovská tradice z dob proroků a křesťanská evangelia volí vždy jasně, v protikladu k dnešnímu myšlení. Je naprosto legitimní pečlivě rozlišovat mezi mocí a bezmocností, ale měli bychom se při tom vyhnout jednomu nebezpečí: že využijeme mnohoznačnosti určitých slov k doporučování, aby lidé sloužili současně Bohu a císaři, nebo – což je ještě horší – aby si je ztotožnili.“

„Duševní krutost, přání druhého člověka pokořit a ranit jeho city je snad ještě rozšířenější než tělesný sadismus. Tento typ sadistického útoku je pro sadistu mnohem méně riskantní, vždyť nepoužívá fyzického násilí, ale „jen“ slova. Na druhé straně však může být duševní utrpení právě tak intenzivní nebo ještě silnější než utrpení tělesné. Příklady tohoto duševního sadismu nemusím uvádět. Rodiče ho uplatňují vůči dětem, učitelé vůči žákům, šéfové vůči podřízeným – jinými slovy používá se ve všech situacích, kde se oběť nemůže sadistovi bránit. (Je-li učitel bezmocný, často se stávají sadisty žáci.) Duševní sadismus může být maskován mnoha zdánlivě nevinnými způsoby – otázkou, úsměvem, poznámkou, která druhého zmate. Kdo by neznal nějakého „umělce“ v tomto druhu sadismu, který vždy najde přesně to správné slovo nebo gesto, aby druhého tímto „nevinným“ způsobem uvedl do rozpaků nebo pokořil. Tento druh sadismu je přirozeně často ještě účinnější, když se odehrává před očima jiných lidí.“

„Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.“

„Mezi intencemi post-totalitního systému a intencemi života zeje propast: zatímco život směřuje k pluralitě, k pestrobarevnosti, k nezávislé sebekonstituci a sebeorganizaci, prostě k naplnění své svobody, post-totalitní systém vyžaduje naopak monolitičnost, uniformitu, disciplínu.“

„Že je člověk „disidentem“, se obvykle dozvídá a uvědomuje si to, až když už jím dávno je; toto postavení je důsledkem jeho konkrétních životních postojů, vedených úplně jinými motivy než získat takový či onaký titul.“

„Celá naše bezmocnost pramení v slabosti naší vůle, ačkoli máme vždy dost síly, abychom provedli, což velmi chceme provést. Pokud člověk chce, nic není těžké (Volenti nihil difficile).“

„Zákony se projevují veškerou svou silou jen tam, kde není krajnosti; jsou stejně bezmocné proti pokladům boháče jako proti bídě chudáka. První je obchází, druhý jim uniká; jeden dělá do plachty díru, druhý pod ní proklouzne.“

„Lidé jsou silní, pokud hájí určitou silnou ideu. Zeslábnou však a stávají se bezmocnými, když se jim tato idea ztrácí.“