Týkající se: archetyp

„Dogma není svévolným výmyslem ani jedinečným zázrakem, jak bývá líčeno za zřejmým účelem jeho vyzvednutí z přírodních souvislostí. Ústřední křesťanské představy tkví svými kořeny v oné gnostické filosofii, která se podle psychologických zákonů musela vyvinout právě v době, kdy se klasická náboženství stávala obsolentními. Gnóze se zakládá na vnímání symbolů nevědomého procesu individuace, který nastupuje vždy, jakmile se nejvyšší kolektivní představy ovládající lidský život začnou rozpadat. V takové době se nutně objevuje celá řada jedinců, kteří jsou vyšší měrou uchváceni numinózními archetypy, jež se tlačí na povrch, aby vytvořili novou dominantu. Uchvácení se projevuje takřka bez výjimky ve skutečnosti, že lidé jimi zasažení se s jejich obsahy identifikují. Roli, která jim byla vnucena, nechápou jako působení nových obsahů, které je třeba ještě rozpoznat, ale svým životem je vzorově znázorní a stávají se tak proroky a reformátory. Pokud archetypický obsah křesťanského dramatu byl s to uspokojivě vyjádřit zneklidněné a dotírající nevědomí mnoha lidí, povýšila ho „shoda všech“ (consensus omnium) na všeobecně závaznou pravdu, ovšem nikoli nějakým úsudkovým aktem, ale daleko účinnější iracionálnější uchváceností.“

„Vibraci si zvýšíme tehdy, když přestaneme směřovat naši sílu ven. Jsme stvořeni ze stejné látky jako vesmír; tudíž když si vážíme sami sebe – vážíme si veškeré existence. Mnozí z nás na planetě uctíváme to, co je mimo nás. To ovšem naši frekvenci zpomaluje, neboť se vzdalujeme od zdroje… jímž jsme my sami. Nebe je stav mysli. Žádné nebe ani peklo neexistuje – existuje pouze to, co tvoříme v přítomném okamžiku. Andělé a démoni jsou archetypy nás samotných. Jsme vše, co existuje. Jsme prodloužením energie zdroje a jakmile se od zdroje odchýlíme, vše se stává chladným; vše jakoby „zamrzá“. Cítíme, jako by se nám život rozpadal na kusy.“