Týkající se: afekt

„Já však používám určitý filosofický, religionistický a historický materiál výlučně ke znázornění duševních souvislostí. Když například používám pojem Bůh nebo stejně metafyzický pojem energie, pak se tomu nemohu vyhnout, neboť jsou to obrazy, které jsou v lidské duši od počátku. Musím vždy znovu zdůraznit, že ani mravní zákon, ani pojem Bůh, ani jakékoli náboženství nenapadly člověka zvnějšku, jaksi z nebe, ale že to vše má člověk in nuce v sobě a že si to tedy také vytvořil sám ze sebe. Je tudíž naprosto liché si myslet, že k zapuzení těchto strašidel stačí pouhé vysvětlení. Ideje mravního zákona a božství patří k nevykořenitelnému vlastnictví lidské duše. Proto se každá poctivá psychologie, kterou nezaslepilo šosácké osvětářské tmářství, s těmito skutečnostmi musí vyrovnávat. Vysvětlováním ani ironií se jich nezbavíte. Ve fyzice se můžeme obejít bez obrazu Boha, v psychologii je to však zcela určitá veličina, s níž se musí počítat stejně jako s „afektem“, „pudem“, „matkou“ atd. Věčné zaměňování objektu a imaga vede přirozeně k tomu, že ve svém myšlení neumíme rozlišit mezi „Bohem“ a „imagem (obrazem) Boha“, takže se domníváme, že mluvíme o Bohu a že podáváme „teologické“ vysvětlení, když hovoříme o „obrazu Boha“.“

„Dalo by se tedy stejně dobře říci, že by se člověk měl cvičit v umění mluvit sám k sobě z afektu a v jeho rámci, jako by to byl sám afekt, který hovoří bez ohledu na naši rozumnou kritiku. Dokud afekt hovoří, je třeba kritiku zadržet. Jestliže však svůj případ prezentoval, musí být stejně tak svědomitě kritizován, jako by naším protějškem byl skutečný, nám blízký člověk. A tím by to nemělo končit; výroky a námitky by se měly střídat tak dlouho, dokud se nedojde k uspokojivému závěru. Jeli výsledek uspokojivý či nikoli, o tom rozhoduje jen subjektivní pocit. Nemá přirozeně smysl si něco namlouvat. Trapná upřímnost vůči sobě a žádné ukvapené předjímání toho, co by druhá strana snad mohla říci, jsou nezbytné podmínky této techniky, jak vychovávat animu.“