„Duševní krutost, přání druhého člověka pokořit a ranit jeho city je snad ještě rozšířenější než tělesný sadismus. Tento typ sadistického útoku je pro sadistu mnohem méně riskantní, vždyť nepoužívá fyzického násilí, ale „jen“ slova. Na druhé straně však může být duševní utrpení právě tak intenzivní nebo ještě silnější než utrpení tělesné. Příklady tohoto duševního sadismu nemusím uvádět. Rodiče ho uplatňují vůči dětem, učitelé vůči žákům, šéfové vůči podřízeným – jinými slovy používá se ve všech situacích, kde se oběť nemůže sadistovi bránit. (Je-li učitel bezmocný, často se stávají sadisty žáci.) Duševní sadismus může být maskován mnoha zdánlivě nevinnými způsoby – otázkou, úsměvem, poznámkou, která druhého zmate. Kdo by neznal nějakého „umělce“ v tomto druhu sadismu, který vždy najde přesně to správné slovo nebo gesto, aby druhého tímto „nevinným“ způsobem uvedl do rozpaků nebo pokořil. Tento druh sadismu je přirozeně často ještě účinnější, když se odehrává před očima jiných lidí.“

Tags: