Citáty

„Oblast životních zájmů člověka je však daleko širší než oblast životních zájmů zvířat. Člověk musí přežít nejen fyzicky, ale také psychicky. Musí si udržet určitou psychickou rovnováhu, chce-li si zachovat schopnost vykonávat své činnosti správně. Pro člověka má všechno, co je nezbytné k udržení jeho psychické rovnováhy, stejně základní význam jako to, co slouží jeho fyzické rovnováze. Člověk má životní zájem na tom, aby si zachoval svůj základní orientační rámec. Na tom závisí jeho schopnost jednat a koneckonců jeho pocit identity. Když ho jiní lidé ohrožují idejemi, které zpochybňují jeho orientační rámec, zareaguje na ně jako na vážné ohrožení. Tuto reakci si může různě racionalizovat. Řekne třeba, že nové myšlenky jsou od základu „nemorální“, „necivilizované“, „bláznivé“ nebo cokoli jiného, co ho napadne, aby vyjádřil svůj odpor – ve skutečnosti jeho nepřátelské pocity vznikají z toho, že se cítí ohrožený. Člověk nepotřebuje jen orientační rámec, ale také objekty uctívání, které jsou životně důležité pro jeho emocionální rovnováhu. Ať jde o jakékoli hodnoty, ideály, předky, otce, matku, půdu, vlast, třídu, náboženství a stovky jiných jevů, pociťuje je jako „svaté“. Dokonce i zvyky se mohou stát posvátnými, protože symbolizují stávající hodnoty. Jedinec nebo skupina lidí pak reaguje na útok proti tomu, co je „svaté“, se stejnou zuřivostí a agresivitou, jako by šlo o ohrožení života.“
„Naše civilizace poskytuje mnoho utišujících prostředků, které lidem pomáhají, aby si svou osamělost neuvědomovali: předně je to přísná rutina zbyrokratizované, zmechanizované práce, umožňující lidem, aby si neuvědomovali svá nejzákladnější lidská přání, svou touhu po transcendenci a jednotě. Pokud tato rutina sama nestačí, člověk přemáhá své podvědomé zoufalství rutinou zábavy, pasivním konzumem sluchových a zrakových požitků, které nabízí průmysl zábavy; určité uspokojení mu přináší i nakupování stále nových věcí a jejich brzká výměna za jiné.*Moderní človek se přeměnil ve zboží; prožívá svou životní energii jako investici, která je mu protředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností. Odcizil se sám sobě, ostatním lidem i přírodě. Jeho hlavním cílem je výhodná směna jeho dovedností, znalostí – jeho samého, jeho „osobnostního balíčku“ s jinými, kteří mají stejný záměr spravedlivé a výhodné směny. Život nemá jiný cíl než pohyb, jinou zásadu než zásadu spravedlivé směny, jiné uspokojení než konzumovat.*Skutečnost, že soustředění je nutným předpokladem pro zvládnutí některého umění, je sotva třeba dokazovat. Každý, kdo se nějakému umění učil, to poznal. Ale soustředěnost je v naší době ještě vzácnější než sebekázeň. Naše kultura přímo vede k nesoustředěnému a rozptýlenému způsobu života, snad jako žádná jiná. Děláte mnoho věcí najednou: čtete, posloucháte rozhlas, mluvíte, kouříte, jíte, pijete. Jste spotřebitel s otevřenými ústy, dychtivý a ochotný polknout všechno – obrázky, lihoviny, vědomosti.*Stroj, který vyrobí za poloviční dobu stejné množství, je dvakrát tak dobrý než starší a pomalejší. Jsou pro to ovšem důležité ekonomické důvody. Ale jako v tak mnoha jiných případec, i zde se lidské hodnoty určují hodnotami ekonomickými. Co je dobré pro stroj, musí být dobré i pro člověka – tak se uvažuje.“
„Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.“