Citáty

„Různí vůdcové používali až příliš často heslo, že vedou svůj lid do boje za svobodu, zatímco ve skutečnosti ho chtěli zotročit. Že žádný slib neoslovuje člověka mocněji, dokazuje i to, že i vůdci, kteří chtějí svobodu potlačit, považují za nutné ji slibovat.“
„Nesmíme také zapomenout, že masochistické ponížení není opakem sadismu, ale součástí symbiotického systému, v němž úplné ovládání a úplné pokoření jsou projevy téže hluboce uložené neschopnosti prožívat plně svůj život.“
„Dochází k zaměňování slušnosti za lásku.“
„Aby mohla dávat nejen mléko, ale i med, musí být nejen dobrou matkou, ale také šťastným člověkem a toho mnoho lidí nedosáhne.“
„Přes naši nesmírnou touhu po lásce považujeme za důležitější téměř vše kromě lásky.“
„Víra v jiné vrcholí vírou v lidstvo.“
„Člověk existuje ve stavu stálé a nevyhnutelné nevyrovnanosti.“
„Člověk se nemůže naučit soustředění, nestane-li se citlivým sám k sobě.“
„Stále se ještě cítím cizincem ve světě, jehož cílem je vydělávat co nejvíc peněz.“
„Touha po splynutí mezi osobami je nejmocnějším snažením člověka. Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která drží po hromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost. Nedosáhnout tohoto splynutí znamená šílenství či zničení – zničení sebe nebo zničení jiných. Bez lásky by lidstvo nemohlo žít ani den.“
„Čeho všeho by mohl dosáhnout dospělý, kdyby měl trpělivost dítěte a jeho soustředěnost v činnosti, která je pro něho důležitá!“
„Aby se dokázalo, že kapitalismus odpovídá přirozeným lidským potřebám, bylo třeba dokázat, že člověk je svou povahou soutěživý a plný vzájemného nepřátelství.“
„V psychoanalytické terapii můžeme pravidelně pozorovat, že když se dotkneme vytěsněného materiálu, vyvoláme odpor. Tento jev však zdaleka nepozorujeme jen v psychoanalytické práci. I v denním životě pro něj nacházíme bohatě příkladů. Kdo by se nesetkal s pobouřenou reakcí matky, které někdo řekl, že chce držet své děti blízko sebe, jen protože je chce vlastnit a ovládat – a ne proto, že je tak velice miluje? Nebo když někdo řekne otci, že jeho starosti o panenství jeho dcery jsou motivovány jeho vlastním sexuálním zájmem o ni?“
„Musíme rozlišovat mezi obsahy myšlenkového procesu a logickými kategoriemi použitými myšlením. Zatímco se obsahy našeho bdělého myšlení nepodřizují omezením prostoru a času, mají kategorie logického myšlení prostorově-časovou povahu. Tak například mohu myslet na svého otce a zjistit, že jeho postoj v určité situaci je totožný s mým. Toto zjištění je logicky správné. Jesliže však tvrdím: „Já jsem svým otcem,“ pak je toto tvrzení „nelogické“, protože neodpovídá pojmům fyzikálního světa. Z hlediska prožívání je však ta věta logická, neboť jí vyjadřuji své prožitky totožnosti se svým otcem. Logické myšlenky v bdělém stavu jsou podřízeny logickým kategorím, založeným na speciální formě existence, ve které přistupujeme k realitě v jednání. Ve spící existenci, která se vyznačuje nepřítomností dokonce i potenciálního jednání, se používají kategorie, které se vztahují k prožívání sebe sama. To platí i pro cítění. Jestliže se můj ci v bdělm stavu týká člověka, kterého jsem dvacet let neviděl, jsem si stále vědom faktu, že dotyčný není přítomen. Když o něm však sním, pak ho cítím tak, jako kdyby přítomen byl. Jestliže však říkám „jako kdyby přítomen byl“, vyjadřuji tím svůj pocit v pojmech, které odpovídají „bdělému životu“. Pro spící existenci neexistuje žádné „jako by“; příslušná osoba je přítomna.“
„Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné „důvody“. Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat.“
„Fantazie a sny jsou začátkem mnoha skutků a nic by nebylo horší než je podceňovat a snícímu brát odvahu k nim. Jde o to, jaký druh fantazií máme – zda nás vedou vpřed, anebo zda nás drží v řetězech neproduktivnosti.“
„Duševní krutost, přání druhého člověka pokořit a ranit jeho city je snad ještě rozšířenější než tělesný sadismus. Tento typ sadistického útoku je pro sadistu mnohem méně riskantní, vždyť nepoužívá fyzického násilí, ale „jen“ slova. Na druhé straně však může být duševní utrpení právě tak intenzivní nebo ještě silnější než utrpení tělesné. Příklady tohoto duševního sadismu nemusím uvádět. Rodiče ho uplatňují vůči dětem, učitelé vůči žákům, šéfové vůči podřízeným – jinými slovy používá se ve všech situacích, kde se oběť nemůže sadistovi bránit. (Je-li učitel bezmocný, často se stávají sadisty žáci.) Duševní sadismus může být maskován mnoha zdánlivě nevinnými způsoby – otázkou, úsměvem, poznámkou, která druhého zmate. Kdo by neznal nějakého „umělce“ v tomto druhu sadismu, který vždy najde přesně to správné slovo nebo gesto, aby druhého tímto „nevinným“ způsobem uvedl do rozpaků nebo pokořil. Tento druh sadismu je přirozeně často ještě účinnější, když se odehrává před očima jiných lidí.“
„Zabýváme se ještě problémem modlářství my? Jedině když zjistíme, že nějací „primitivové“ uctívají ka­menné a dřevěné modly. Jsme přesvědčeni, že my sami jsme něco takového dávno překonali, poněvadž nevidíme ve společnosti uctívání žádných tradičních symbolů modlářství. Zapomínáme, že podstatou modlářství není uctívání té či oné modly, ale že jde o specifický lidský postoj. Tento přístup lze popsat jako zbožštění věcí či částečných aspektů světa a pod­řizování se takovým věcem. Opakem je přístup, kdy věnujeme život uskutečnění nejvyšších principů lid­ské existence, lásce a rozumu, abychom se stali tím, kým potenciálně jsme, bytostí stvořenou k podobě Boží. Modly nejsou pouze sochy z kamene či dřeva. Slova se mohou stát modlou a stroje se mohou stát modlou. Také vůdci, stát, moc a politické skupiny se jí mohou stát. Věda a názor druhého člověka se mo­hou stát modlou a pro řadu lidí se stal modlou Bůh.“
„Když jsme mluvili o existenciálních potřebách člověka, ukázali jsme si, že je můžeme uspokojit různým způsobem. Potřeba uctívání může být uspokojena oddaností Bohu, lásce a pravdě – nebo modloslužbou destruktivním idolům. Potřeba vztahu k jiným může být uspokojena láskou a přátelstvím – nebo závislostí, sadismem, masochismem a destruktivitou. Potřeba jednoty a zakořeněnosti může být uspokojena solidaritou, bratrstvím, láskou a mystickými zážitky – ale také opilstvím, závislostí na drogách nebo odosobněním. Potřeba výkonu může být uspokojena láskou a produktivní prací – nebo také sadismem a destruktivitou. Potřeba podnětů a vzrušení může být uspokojena produktivním zájmem o lidi, přírodu, umění a myšlenky – nebo dychtivou honbou za stále novými zábavami.“
„Existuje ještě jeden další rozdíl mezi logikou zjevného a skrytého vyprávění. Ve zjevném vyprávění existuje logická kauzální souvislost mezi vnějšími událostmi. Jonáš chce plout přes moře, protože chce utéci před Bohem, usne, protože je unaven, je vržen přes palubu, protože je považován za příčinu bouře a je pozřen rybou, protože se v moři vyskytují dravé ryby. Jedna událost vyplývá z předcházející. (Poslední část příběhu je sice nerealistická, ale nikoliv nelogická.) Ve skrytém příběhu naproti tomu vládne jiný druh logiky. Různé události jsou asociací spojeny se stejným vnitřním zážitkem. To, co se jeví jako kauzální posloupnost vnějších událostí, vlastně zastupuje spojení zážitků propojených jako události vnitřní. Je to právě tak logické, jako je logický zjevný příběh, ale jede tu o jiný druh logiky.“