Citáty

„Měl jsem vždy štěstí v neštěstí.“
„Je zajímavé, jak mladí básníci myslí na smrt, zatímco staří mrzouti na dívky.“
„Tam jede naše naděje. Naše mládež. Bojovat za Svobodnou Evropu. Aco vy tady? Tisknete razítka na zadek telegrafistky!“
„Snad ten profesor mne utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne že jen hluboké studny.“
„Nejsem emigrant ani vnitřní, ani vnější. Jsem emigrant lidské nekonečnosti i věčnosti.“
„Pohlavní styk s manželkou po pětiletém manželství by měl být prohlášen za krvesmilstvo a trestán žalářem.“
„… potom brácha ten brovnink rozmontoval a už jsme to nedali dohromady, chtěli jsme se ze zoufalství zastřelit, ale nemohli jsme ten brovnink dát dohromady, to bylo naše štěstí, tak já jsem mohl kdykoliv přijít za slečinkama ke kostelu, vždycky jsem přišel nastrojenej, štráfový kalhoty, jak bankovní úředník a posadil jsem se na hilznu od minimaxu, jak diplomat, sluníčko svítilo a ty slečny ležely v plavkách na dekách, jako nějakej spolek ‚Ctitelů slunce‘, bylo jich šest a ležely na znaku s rukama pod vytupírovanejma hlavinkama a dívaly se schválně do mračen, aby nechaly svoje tělička napospas mužskejm vočím, já, že jsem byl citlivej jak Mozart a ctitel evropský renesance, koukal jsem se jak krokodýl, jedním vokem do farní zahrady na pana děkana, a druhým vokem na ty nožky přehozený přes kolena, pořád ty krasavice houpaly kotníčkama a po mně lezli mravenci, komupak se to stane, aby byl s tolika krasotinkama? to jedině císař, nebo sultán, a tak jsem těm kráskám vypravoval, jak jsem měl příjemnej sen, jak se mi zdálo, že pekař sází do pece chleba a to je výhra na los, ale já los nemám, ovšem pekařství jako takové ve snách viděti, to znamená noční radovánky, ale co z radovánek?…“
„Nebesa nejsou humánní, ale je asi něco víc než tato nebesa, soucit a láska, na kterou už jsem zapomenul a zapomněl.“
„Nebesa nejsou humánní a život nade mnou a pode mnou a ve mně také ne.“
„Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním, ani lidem tak, jako pan profesor francouzské literatury a estetiky…, a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře, a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika a co je etika a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mě utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen hluboké studny…“
„Nebesa nejsou humánní a já už toho mám dost.“
„Musel jsem se štípnout do ruky, abych se ujistil, že nespím. Ale i takové věci se mohou stát.“
„Kurva profesore…“
„Návrat oslepených Bulharů do vlasti.“
„Minimální podněty, maximální následky.“
„Jak je ten svět pořád hezčí a hezčí. Ne že by byl, ale já ho pořád tak vidím.“
„Jsou skvrny které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.“
„Politika je prostor možného, umění je prostor nemožného…“
„Povídám si, Němci stejně jsou blázni. Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útrapy sebe, kdežto Němci pořád na útrapy těch druhých.“
„Moderní umění je kuří oko, do kterýho se dostalo ječný zrno, a do toho zrna se chytla obilná sněť.“