Home » Quote » Erich Maria Remarque » „To je všechno krásné – kdo je sám, nemůže být opuštěn. Ale někdy večer se hroutí celá ta umělá stavba, život se změní ve zvlykavou, uštvanou melodii, ve vír divokých tužeb žádostí, trudnomyslnosti a touhy dostat se z té nesmyslné dospělosti, vybřednout z nesmyslného monotónního věčného kolovratu, lhostejno kam. Ach ta ubohá potřeba trochy tepla – nemohly by to být dvě ruce a laskavá tvář? A nebo i to je jen šálení a marnost a únik? Je vůbec ještě něco jiného než osamělost?“
„To je všechno krásné – kdo je sám, nemůže být opuštěn. Ale někdy večer se hroutí celá ta umělá stavba, život se změní ve zvlykavou, uštvanou melodii, ve vír divokých tužeb žádostí, trudnomyslnosti a touhy dostat se z té nesmyslné dospělosti, vybřednout z nesmyslného monotónního věčného kolovratu, lhostejno kam. Ach ta ubohá potřeba trochy tepla – nemohly by to být dvě ruce a laskavá tvář? A nebo i to je jen šálení a marnost a únik? Je vůbec ještě něco jiného než osamělost?“
