Home » Quote » Erich Fromm » „Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.“
„Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.“
